"Vzpomínám, že silvestr v roce 1992 končil tím, že jsme já a předseda slovenské vlády v televizi o půlnoci popřáli občanům a tím vše skončilo. Odjel jsem pak na Šumavu, takže ten den už byl sám o sobě sympatický a příjemný. Po půl roce intenzivního boje, který se vedl o další osud Československa... Nebyl to samozřejmě boj pro lidi, ale pro mě ano. Každý den se objevila nějaká zbraň, kterou někdo našel. Anglický premiér si mě pozval, abych mu řekl, jestli už bude válka. Evropa z nás byla po zkušenosti z Jugoslávie zděšená a nevěřila, že to dokážeme bez boje. Byl to spíš boj o to, aby boj nebyl." To jsou slova posledního premiéra federální vlády Jana Stráského, která pronesl v rozhovoru zveřejněném při příležitosti 25. výročí České republiky.

Pokorně přijal tuto nevděčnou a dočasnou roli, a tím uvolnil prostor pro Václava Klause, který se chtěl stát prvním českým premiérem. Neměli spolu vřelý přátelský vztah, protože každý byl jiný. Když jsem se ho jednou ptal, v čem se lišili, pan Stráský chvíli přemýšlel a pak mi řekl asi toto: V bance jsme jeden čas měli společnou kancelář, a aby to tam nevypadalo moc úředně, rozhodli jsme se s Tomášem Ježkem přemístit stoly a daly jsme je diagonálně. Bylo to výhodnější nejen kvůli světlu, ale taky jsme mohli všichni vidět na dveře. Když se dostavil do práce Václav Klaus, hartusil a nechal naše stoly přesunout zpět: vyžadoval, aby vše bylo ortogonální. Myslím, že tento příběh nejlépe charakterizuje rozdíl těchto dvou výrazných osobností, které sehrály důležitou roli na počátku devadesátých let. Stráského největší zásluha byla, že se mu podařilo v poklidu rozdělit stát, jednu chvíli, po abdikaci Václava Havla, zastával i roli prezidenta: to znamená, že kromě ministerstev rozdělil hlavně armádu, které velel a měnu.

Největší starosti ale Jan Stráský měl v posledních letech, a to o osud republiky. Již v jednou zmiňovaném rozhovoru řekl: "Třeba obavy mám z toho, že máme jednu stranu, která má ve volbách třicet procent. A k tomu bezpočet dalších stran s malými zisky... Česká republika, respektive Československo, má své zkušenosti s četnými politickými stranami z první republiky a mám pocit, že děláme zase stejnou chybu. Plebejci se nedomluví, tak vyhlásí novou stranu. To považuji za chybu... Rozdíly pěti stran jsou marginální a výsledkem je, že se na ničem nedohodnou."

Rozčarování Jana Stráského z české politiky a z ODS i z Václava Klause nastalo ale mnohem dříve: z ODS odešel mimo jiné proto, že se mu zdálo, že privatizace Telecomu je spojena s korupcí. V poslední době měl největší strach z dalších voleb, aby jeden subjekt nedostal ještě víc než třicet procent, protože pak by byla zničena demokracie a lidé by museli do smrti poslouchat jen jeho. Říkal: "Za mých časů se řešila otázka, jak se má co dělat. Dnes jde spíš o to, kdo má co dělat. A to je těžké."

Jan Stráský byl absolventem Karlovy univerzity, kde vystudoval filozofii a politickou ekonomii. V roce 1969 byl vyloučen z KSČ. Pracoval léta ve Státní bance. Po krátkém fungování v čele federálního státu se stal v roce 1993 ministrem dopravy a později ministrem zdravotnictví. V roce 1998 odešel z politiky a pracoval jako ředitel Krajského úřadu Jihočeského kraje a později byl prozatímním ředitelem Národního parku Šumava. Zemřel ve věku 78 let 6. listopadu 2019.

(Psáno pro ČRo Plus)