"Studentům bych doporučil, aby hodně malovali, a když jim nejde malování, tak aby zpívali, ono se z toho něco chytí, nebo ať jsou kovbojové." Odpověděl kdysi Jan Vyčítal a určitě se u toho vesele smál.

V poslední době už byl vážnější a říkával: "Ať jsou mladý rádi, že ty těžký doby neprožili. My o tom mluvíme, jako kdyby to všechno bylo nádherný, ale pocukrovaly to naše vzpomínky. Zbylo v těch našich dědkovských palicích jen to lepší. To horší, na to jsme trošku pozapomněli."

A protože se o Janu Vyčítalovi hovoří hlavně jako o zakladateli hudební country skupiny Greenhorns, rád bych ho připomenul hlavně jako kreslíře a činím tak i proto, že jako hudebník a textař byl samouk, zatímco jako výtvarník byl profesionál: absolvoval v roce 1960 Střední uměleckoprůmyslovou školu v Praze na Žižkově. Jako výtvarník začínal v propagačním oddělení ČKD, odkud přešel do výtvarného oddělení Československé televize a posléze na volnou nohu. Právě v té době se začal věnovat i kreslenému humoru. Jeho postavičky byly díky velkým očím, které korunovaly lebku a obrovskými ústy, nejen originální, ale i dobře zapamatovatelné, a proto patřil záhy mezi nejtištěnější kreslíře, jakými byli pánové Barták, Haďák, Jiránek, Renčín, Holý či Johanus.

Ale protože k událostem roku 1968 nebyl lhostejný, začal je zvláště po okupaci komentovat, jak mi připomenul náš jediný historik a teoretik kresleného humoru Ivan Hanousek. Za jeviště svých kreseb si tehdy vybral horu Říp, na níž nový náčelník třímající v ruce velkou hůl křičí na své pohůnky: Nejdřív to tady musíme očistit od extrémistických živlů. Nebo: Hned to kolem vobeženem ostnatým drátem. Jindy zase náčelník řve do mikrofonu: Vysoce hodnotím práci šněrovacích prostředků či k němu přibíhá postavička a hlásí: Odposlouchávací zařízení inventární číslo 2938 dostalo dneška příušnice.

Proto není divu, že jeho kresby si lidé lepili na stěny nejen v Česku, ale i v exilu stejně jako fotografie Voskovce a Wericha. Kvůli tomuto angažovanému humoru Honzu Vyčítala brzy postihl zákaz v časopisech, jako byl Dikobraz či Mladý svět a uchýlil se jako kreslíř k Ivanu Hanouskovi do Pionýrské stezky. Tam se dokonce v roce 1972 zrodila soutěž pro mladé talenty s názvem O Vyčítalova Macka, jak se jmenoval jeho kocour.

Po roce 1989 stál Jan Vyčítal se svými kamarády při založení České unie karikaturistů, která se ohlásila veřejnosti 24. února 1990 v provolání zveřejněném v Mladé frontě pod názvem Proč ne Dikobraz. Tu podepsali tehdy skoro všichni známí a svobodomyslní kreslíři a Vyčítal radostně zahlaholil: „Budu zpívat prosím, kdo chce, ať píská, mě to nerozhází, světem s tužkou chodím a pytlák Říha mě doprovází, svým paňácům den co den jsem více podoben a ufouni mi přistávají rovnou do oken, já zapálím si cigaretu, visí mi na spodním retu …“

V devadesátých letech mu vyšly tři knihy: Kočkové, trempíři a ufoni, Zpěvník, Čaj s příchutí jehličí a rumu a naposledy Velká kniha vtipu.

Jan Vyčítal zemřel v sedmasedmdesáti letech 1. března 2020 a poslední rozloučení s ním se uskuteční 10. března ve 14 hodin ve strašnickém krematoriu v Praze.

(Psáno pro ČRo Plus)