Každá minulá krize a válka změnila naši civilizaci. Jaké změny přijdou po koronakrizi se lze jen dohadovat. Nejpředvídanější v této chvíli je chování viru covid-19, zatímco nejméně předvídatelné je chování lidí. Jedna změna je ale zřetelná již teď: cena přesného jazyka ve veřejném prostoru roste.

To dokazuje i průzkum National Pandemic Alarm z konce minulého týdne, podle kterého největší důvěru má Roman Prymula a Jan Hamáček. Lež za krizové situace má vždy krátké nohy, daleko nedojde, jak říká staré přísloví. Prymula ani Hamáček nepředstírají, že je všechno v pořádku a že jsme na tom v boji s pandemií nejlépe na světě a tuší, že nejtěžší období na nás čeká v nadcházejícím měsíci a že boj může v nějaké formě trvat i dva roky.

V současnosti nás nejvíc ohrožuje syndrom, kterému mediální analytik Bernard Pörksen říká vzteklá únava či rozhořčená únava. Je to podle něj poslední fáze vzrušení v době, která vyplývá s difuzní zloby v kombinaci s pocitem nesmyslnosti, s kterým si politici nevědí většinou rady. Průběh koronavirového teroru se dal předpokládat: nejprve přijde vzrušení, pak pobouření profesionálů a nakonec pěnivá interakce sociálních sítí a některých médií. Výsledkem je souboj rozhořčení.

Je třeba si uvědomit, že naše štěstí má hranice, jak se jmenuje jedna z knih, která právě vyšla v Evropě. A v této souvislosti se hovoří o úloze intelektuálů, jejichž hlavním úkolem je za dnešní situace tvrdě bojovat se spektakulárním polarizováním společnosti přiměřeným střízlivým jazykem. A ptát se: Jak se produktivně hádat, když dochází ke stržení mysli?

Sociologové v této souvislosti hovoří o vytváření sjednocujícího prostředí, které mají vytvářet média. A právě tady máme v Česku největší slabinu: Kromě veřejnoprávních médiích tu totiž chybí prestižní média s vysokým nákladem. Orientace na internetu vyžaduje velkou kompetenci.

Povinností intelektuála, který ví, že negativní bohové jsou mocní, by měla být snaha důsledně označovat za škůdce ty, kteří tuto negativní sílu využívají ve svůj prospěch. Žijeme v simultánní společnosti, kde existuje nenávist a bezskrupulózní chování, ale tím, že je nejvíc slyšet a vidět, zapomínáme, že takhle se chová jen menšina. Žádná dialektika mínění neexistuje, stejně jako neexistuje alternativní pravda, o které hovoří americký prezident. Dialektika v původním významu znamenala umění rozhovoru, v němž se střetávají tvrzení podložená fakty, který je veden snahou přiblížit se k pravému poznání. Mínění má nulovou hodnotu, protože není dostatečně podložené ověřitelnými argumenty. Tuto starou pravdu musí intelektuál připomínat, a tím i varovat politiky.

S míněním lze chvíli úspěšně šermovat, ale pokud v důsledku dojde u nás k likvidaci větší části malých a středních podnikatelů, bude mít vláda spolu s generací Zero, která začala s masovými protesty v minulém roce, silného nepřítele. A to nehovořím o seniorech, o které se nedokázala postarat v domovech důchodců, a tím ztratila jejich podporu. Jenže právě důchodci tvořili podstatnou skupinu voličů ANO.

Možná se již teď nacházíme na kognitivní, tedy poznávací křižovatce, jež předurčí budoucí změny.

(Psáno pro ČRo Plus)