"Slovutní členové Akademie! Dostalo se mi od vás cti, že jste mě vyzvali, abych vaši Akademii podal zprávu o svém předchozím opičím životě." To je první věta z povídky Franze Kafky, na kterou jsem si vzpomněl při čtení knihy bývalého plukovníka české policie Roberta Šlachty Třicet let pod přísahou.

Podobně jako hlavní postava této povídky i ukřivděný Robert Šlachta sice už není tím, čím býval, ale přesto je tím pořád, žije minulostí a snaží se ji před čtenáři obhájit. Háček je v tom, že už titul knihy je nepřesný: Každý policista totiž podle zákona o služebním poměru musí dodržovat mlčenlivost až do smrti, pokud není mlčenlivosti zbaven, což on nikdy nebyl. Jenže protože tentýž zákon nemluví o žádném postihu při nedodržení tohoto zákona, autor ví, že potrestat ho bude těžké. Ale právě kvůli tomuto balancování na hraně hlavně v pasážích, které se týkají nejdůležitějších případů, jako jsou kauzy Vidkun, Beretta a zásah na Úřadu vlády kvůli činnosti Jany Nagyové-Nečasové, které veřejnost enormně zajímají, neodpovídá Šlachta na otázky Josefa Klímy přesně, nutně mlží a je tudíž nepřesvědčivý. Je na tom podobně jako Kafkův hrdina, který donedávna byl opičákem, ale de facto je jim pořád, i když se tváří, že už takový není.

Přesto ale kniha jako celek varuje před tím nejdůležitějším ohrožení naší společnosti, a sice před dalším porušováním základního pravidla demokratické společnosti, které je vždy postaveno na dělbě moci: vládu kontroluje parlament, a obě tyto moci zase kontrolují prestižní svobodná média a všechny tři mocnosti kontroluje justice. Pakliže ale u nás došlo k pozvolnému přechodu étosu normalizace do nového režimu, v němž do nejvyšších pater všech čtyř mocností se dostaly staré kádry nebo jejich klony, začaly tam fungovat staré vazby i zvyklosti. Ty dělbu moci silně narušují a dovolují, aby snaha mocných soustředit moc do jednoho centra opět sílila a plnil se sen premiéra řídit stát jako svou firmu.

Důsledek je zřejmý: odbornost opět není nejdůležitější, nejvyšší hodnotu má loajalita. Tak tomu bylo i za minulého režimu, kdy rovněž všechny služby způsobovaly protislužby. Tento bludný kruh, v němž se dalo všechno zobchodovat, se dal rozetnout pouze nastolením úplně nového režimu.

Dnes máme jednu důležitou výhodu: justici se novým pánům ještě nepodařilo celou ovládnout stejně jako státní zastupitelství, existují některá svobodná a veřejnoprávní média, která na to spolu s Ústavním soudem a protesty občanské společnosti upozorňují. Proto my už nemusíme bourat režim, stačí obhájit nezávislost kontrolních mocí ve státě. A to se v těchto dnech týká hlavně České televize.

Čteme-li knihu Roberta Šlachty ne jako jeho obhajobu, ale jako vhled do zákulisí mocenských praktik posledních let, pak jde o popis nebezpečných kontur obrazu naší současnosti.

(Psáno pro ČRo Plus)