Dne 6. června 2015 zemřel v 88 letech můj bývalý soused z Dobřichovic Ludvík Vaculík a o pár dní později, 16. června, nás ve věku 80 let opustil Josef Topol, se kterým jsem pár let před tím připravil knihu Sezóny srdce.

Těžko hledat v české literatuře dva tak protikladné talenty: Vaculík byl hřmotný extrovert, Topol jemný introvert.

Ludvík Vaculík, syn brumovského tesaře, původně absolvent kurzu firmy Baťa ve Zlíně, na sebe poprvé zřetelně upozornil na IV. sjezdu spisovatelů v červnu 1967, kde prohlásil: „Za dvacet let nebyla u nás vyřešena žádná lidská otázka, lidé křehkého svědomí nenacházejí oporu ani dovolání u zákonů, ani oporu vládnoucí moci“. Za to byl vyloučen z KSČ, ale nikdy nebyl vězněn, i když v roce 1968 sepsal manifest Dva tisíce slov, kvůli kterému později údajně došlo k okupaci Československa.

A podobně provokoval i v disentu, v němž sepsal fejeton O statečnosti. Optal se v něm, jestli Charta 77 situaci zlepšila či zhoršila, a dospěl k názoru, že pro normálního občana spíš zhoršila, protože ve stínu samozvaných elit se takový člověk cítí jako slaboch a může se snadno vymlouvat. Fejeton samozřejmě vyvolal poprask, stejně jako později jeho objemný Český snář, který autenticky a bez skrupulí zaznamenává život v ghettu v roce 1979. Bohužel ale krutost a bezohlednost, kterou projevil v knize vůči jiným, neprojevil vůči sobě, což nebylo fér. Jen vyvolal další humbuk, který ale vedl často i k ozdravné sebereflexi, kterou se bezostyšně bavil. Sám to přiznal, když řekl: „Nepíši kvůli čtenáři, ani kvůli literatuře, já píši, jen když to potřebuji.“

Josef Topol pocházel z městečka Poříčí nad Sázavou u Benešova a jeho otec byl železničář. Topol po roční práci v divadle D34 E. F. Buriana absolvoval DAMU. Napsal deset her, z nichž nejznámější je asi Konec masopustu. Jeho vnímavost a citlivost byla často velmi hypertrofovaná, takže na nespravedlnosti ve škole i v životě reagoval příliš úkorně. Když jsme pracovali na knize, pamatoval jsem na to, co o něm řekl malíř Mikuláš Medek: „Josef, to je lastura, která se nedá otevřít násilím. Musí se trpělivě čekat, až se otevře sama.“

Celý život se držel stranou, miloval fyzickou práci – přestavěl si přístavek v Poříčí i dům na Malé Straně. Před lidmi utíkal na venkov, kde pěstoval holuby. A podobně skromně přistupoval i ke psaní. Řekl mi: „Vždycky jsem si říkal: Nejsem vůbec schopný něco vymyslet. V mých hrách každá věta, každý detail a každá postava má oporu v předloze. Pro každou figuru existoval skutečný model. To šlo někdy až tak daleko, že jsem míval pocit, že jen opisuji.“

Největší strach měl ve stáří z novinářů, když za ním přišli, aby mu pogratulovali k šedesátinám, raději si lehl na zem, protože bydlel v přízemí a měl obavy, že by ho mohl prozradit jeho stín. Kvůli bulvárním novinářům mohla naše kniha vyjít až po jeho smrti, protože měl strach, že by vytrhli z kontextu jednotlivé věty a on by se těžko bránil.

(Psáno pro ČRo Plus)