Ukázka z právě vycházející knihy K. H.

Tomuto celku vzniklému ze tří vydaných knížek Osmý den týdne / Fejetony (2015), Dobře mrtvý dědeček / Fejetony a eseje (2017), Exilový orloj / Nezapomínky (2019) a zcela nového dílu Šváb nereptá / Přicházení dávám souhrnný název Věta jako povolání. A namísto slova „vzpomínky“ jsem jako podtitul zvolil mně bližší slovo Nezapomínky. Důvod je prostý: Vzpomínkám připisuji větší nárok na přesnost, mám před tímto slovem respekt, nechtěl jsem se mu zpronevěřit, šikanovat ho či vydírat a vím, že moje paměť je od přírody slabá a chybná, nejsem žádný kabrňák. Slovo Nezapomínky jsem vyhrabal v paměti (poprvé jsem ho použil v roce 1965 v titulku k rozhovoru s Janem Zrzavým), protože na mě neklade takové nároky. A poslednímu dílu jsem dal podtitul Přicházení, protože po dvanácti letech v exilu nelze hovořit o návratu, jako o jednorázovém kroku ten se změní v proces, který nikdy nekončí: chybí mi zkušenost s tuctem českých let.

Již těmito pojmenováními čtenáře upozorňuji na to, aby mé věty nebrali jako vyčerpávající sdělení o minulosti. Jde pouze o co nejpřesnější vyjádření toho, co mi utkvělo dodnes v hlavě bez jakéhokoli napravování, uhlazování, narovnávání či naopak opovrhování, remcání, zášti a toporného odsuzování. Snažím se jen odkrývat znamení a zasuté palčivé významy, momenty, kdy jsem hrál roli někoho jiného, jde tedy o literaturu, která díky mé blížící se osmdesátce má jedno privilegium: svou blízkostí smrti, která nemá uši ani oči, se jí nemusím líbit, jak už kdysi napsal Milan Kundera. Víc od následujících řádků neočekávejte. Už taky proto, že skutečnost spíš utváříme, než vnímáme, jak praví postulát Immanuela Kanta. Jsem poutníkem, který si celý život udržoval svobodu přijít a odejít, pamatovat si a zapomínat, abych se učil současně myslet dopředu i dozadu. Nejsem ale Easy Rider z roku 1969, ale A Tough Rider z roku 2019. Když jsem se nedávno dal do rozhovoru v restauraci U Bansethů, což byl jeden z oblíbených hostinců Jaroslava Haška, s bělovlasým vousatým dědečkem, který mi připomínal svatého Jana, poustevníka, a představil se mu jako Hvížďala, usmál se, naklonil se ke mně a zamrmlal: „Máš štěstí, věřím na žížaly.“ Kéž by měl pravdu.

Tento horizontální soubor fejetonů, esejů, úryvků z deníku a portrétů s jednou povídkou a rozhovorem jsem psal sedm let ve vertikální Praze, která má devět kopců. Jde tedy spíše o kotel heterogenních textů a kódů, které ve mně uvízly a jejichž pravda je často v kontextu. Věděl jsem, že v literatuře je spěch marný, festina lente, psaním jsem se učil vzpomínat. A eseji jsem se pokoušel zbavovat ideálu jistoty, protože ten je pravdivý jen ve své cestě, která je podmíněna vůlí. A taky jsem se pokusil o diachronii textů, která vzniká napětím mezi slovy, jež jsem psal před třiceti lety, a větami, které zapisuji nyní, protože mohou ponoukat čtenáře k vlastním interpretacím. Krom toho bych byl rád, kdyby se dověděl něco o době, v níž žili jeho předci, babička a dědeček, matka i otec, jejichž genetické stopy v sobě nese. Zároveň jsem se snažil najít a stvrdit si míru vlastního života pomocí průzkumu jazyka očištěného od polucí doby, který se nevzdá svých práv v době esemeskové a twitterové. Ta je nezřídka márnicí marných a mrtvých slov, lingvistickým odpadním košem: z práce na větě jsem si udělal povolání, v němž za každý výkon musí autor ručit bez zardění sám v sobě, i když to nebylo tak snadné: musel jsem bojovat hlavně sám se sebou a o sebe, abych dospěl k původu sama sebe a nebyl si sám falešným svědkem.

Taky by se dalo říci, že jsem použil metodu důvěry v náhodu, jak tento princip nazývá Ivan Wernisch: jednotlivé texty v této knize si spolu povídají velice volně, někdy se navzájem oživují a jindy zase proměňují či doplňují vzájemnými doteky. Podobně se chovají i myšlenky a žánry v mé hlavě a slova v mých větách.

Ještě mě baví lačně žít a škádlit karteziánské čertíky, kteří ze mne vymámí vyhrocená slova, naostro sekané olovo a pohonnou sílu: chci vás tím vyprovokovat k tomu, abychom nedovolili hodinám odbíjet zastavený čas a vydělit ho nulou, abychom byli účastni tance vesmíru. Odmítám taedium vitae, nudu života, jako jeden z příznaků ďábla, jak říkali staří teologové. Takový je příkaz mého podzimního mozku.

Úvod chápu jako předehru v klasickém zvukovém opusu, který se snaží navodit náladu, pach atmosféry, v níž se bude odehrávat celá kniha. Dobře napsaná věta vyvolá v citlivějším a vnímavějším čtenáři okamžiky, které vytvářejí vrcholy textu. Slovy se snažím o to, co ve filmu hned v prvních záběrech zprostředkovává hlavně světlo, které může být jemné, snové, nahé, živé, čisté, mlžné, horké, temné, násilné, jarní, padající, přímé, mizející, smyslné, tlumené, omezené, nepříjemné, uklidňující a bledé, jak říkají kameramani. Funguje to tak nejspíš proto, že krajina vnitřního světa popsaného různými odstíny slov je podobně citlivá jako krajina světa vnějšího na světlo.

Zvu vás na křest knihy: