"Medek je magnetizován svými vizemi, které si přizpůsobují všechny výtvarné zřetele. Malířský prostor se zde stává prostorem psychickým... Jeho obrazy nejsou výrazem snové fantazie a úděsnosti, vyvřelé z hlubin úzkosti, jsou to přízračné protesty proti temným silám v ovzduší, vyvěrající z hlubin úzkostných stavů člověka..." To jsou slova vůdčí postavy českých surrealistů Vratislava Effenbergra z konce padesátých let.

A Mikuláš Medek, stejně jako jeho blízcí malířští souputníci Josef Istler a Libor Fára na začátku své tvorby, která spadá do konce druhé světové války a na začátek padesátých let, ze surrealismu vycházeli. Ale díky krutosti komunistického režimu se z imaginativní hravosti surrealistů vymanili: donutila je k tomu tísnivá atmosféra, která v Medkových obrazech získává sarkastickou ozvěnu.

Zemřel velice brzy v roce 1974, ve věku 47 let, a za tu dobu směl veřejně tvořit jen šest let od roku 1963 do roku 1969. Za svého života měl pouze dvě samostatné výstavy. Umělecké cítění měl ale v genech: byl vnukem impresionisty Antonína Slavíčka a synem generála a spisovatele Rudolfa Medka, který bojoval u Zborova a po Rusku doprovázel T. G. Masaryka. Mikulášovým bratrem byl novinář Ivan Medek. Jeho babička Bohumila Slavíčková byla vdaná za Herberta Masaryka a jeho strýcem byl filmový režisér Jiří Slavíček. Byl tedy pevně vklíněn i do tradice demokratických zásad první republiky.

Původně bydleli Medkovi ve služebním bytě v Památníku národního osvobození na Žižkově. Za války se přestěhovali na Smíchov, na Janáčkovo nábřeží, kde se tísnily dvě rodiny i s matkou. Mikuláš Medek si tam zabral pro svou tvorbu největší rohový pokoj. Po válce stačil nastoupit na Vysokou školu uměleckoprůmyslovou do ateliérů Františka Muziky a později Františka Tichého, ale poté, co on i jeho matka vystoupili po únorovém puči z KSČ, byl v roce 1949 vyloučen ze školy. Mikuláše Medka pak dlouhou dobu živila jeho druhá žena, fotografka Emila.

Medkova osobní situace se zásadně změnila na počátku šedesátých let, kdy dostal řadu oficiálních úspěšných zakázek a přestěhoval se na Vinohrady. Ve stejné době byl i přijat do Svazu výtvarných umělců, díky čemuž mu byl v roce 1966 přidělen prostorný ateliér v Letohradské ulici v Praze na Letné a směl vystavovat a cestovat do zahraničí. Ironií osudu ateliér dostal po autorovi Stalinova pomníku Otakaru Švecovi, který se tam zastřelil a po Janu Čumpelíkovi nejvýraznějším představiteli socialistického realismu. S počátkem normalizace se opět ocitl Medek na indexu.

V současné době je možné shlédnout souborné dílo Mikuláše Medka na třech místech: Ve Valdštejnské jízdárně, v Klášteře sv. Anežky České a ve Veletržním paláci. Ironický úsměv mohou u návštěvníků vyvolat v dnešní době jeho skoro poslední cykly Roušky a Pohyblivé hroby. Výstavy potrvají do 10. ledna příštího roku.

(Psáno pro ČRo Plus)