V pátek 20. června oznámila Literární akademie Josefa Škvoreckého, že zemřela v nedožitých devětapadesáti letech vedoucí katedry tvůrčího psaní, spisovatelka Alexandra Berková. Jako dnes si pamatuji na její Knížku se červeným obalem, kterou vydala v nakladatelství Práce v roce 1986 v edici Příliv, v redakci Aleny Jíchové, nákladem 8000 výtisků.

Recenzoval jsem tenkrát knížky vycházející v Československu pro rozhlasovou stanici Svobodná Evropa, která sídlila v Mnichově, a na její prvotinu se pamatuji dodneška, protože v šedi tehdejší produkce byla zcela výjimečná. Na věk autorky se tenkrát dalo usuzovat pouze z textu, o Alexandře Berkové nebyla v knize ani noticka o tom, kdy se narodila, co vystudovala a co dělá.

Jen uvnitř knihy na straně 117 jsme mohli číst:

Na nás je krásný, že jsme jedni z nejstarších mladých začínajících autorů ve střední Evropě, řekla jsem
- a mou duši zalekl nehybný smutek „středňáka“
- opadlo němé burácení hlubin uvnitř
- odstěhoval se Ahasver
- a budoucnost – předem přijata, předem pochopena – přichází jako čerstvá minulost
- dívám se zevnitř své příští mrtvoly s tísnivým pocitem, že někde – něco – nesouhlasí – pojď ke mně blíž – je mi zima.
Ať žije bazén pro mladou literaturu! Volám, abychom se ještě zasmáli.

Z citovaného úryvku bylo již tehdy zřejmé, že jde o pronikavý literární talent, který je vždy událostí v jazyce, řečí v řeči.

Již po přečtení prvních pár řádek knihy se ve čtenáři cosi příjemně nastražilo a člověk cítil, že ten, kdo tuto knihu psal, cosi ví o magii slov, že pomocí tohoto umění se snaží život rozmnožit, povýšit, stupňovat, posvěcovat a nikoliv ho jen popisovat, znásilňovat či se nad ním pouze nadutě vytahovat.

Tehdy jsem napsal: Literatura, kterou píše Alexandra Berková, není založena na poutavém příběhu – nesoutěží s televizí – ale snaží se vytvořit ze slov nový harmonický organismus, samostatně fungující svět. O průkazných talentech se říká, že právě pro ně je charakteristická jistá slepota. Nebo jinými slovy: Tvůrčí člověk prý přehlíží celou řadu věcí, aby jiné zjevy viděl intenzivněji a vášnivěji.
Slepotu Alexandry Berkové bychom nejspíš mohli definovat jako slepotu člověka pozorujícího blízké okolí dalekohledem, jako soustředění na detail, z něhož autorka skládá nový obraz světa. Ten pak vypointovává překvapivým čistě literárním koncem, který je v souladu s jakousi vnitřní a nezjevnou pravdou popisované situace.

Svět v podání Alexandry Berkové je divadlo, cirkus, jarmark a představení, které by bylo možné každou minutu zahrát úplně jinak a v němž, ten který netančí, zemře, aniž cokoliv pochopil. Spisovatelka Alexandra Berková nežila sice dlouho, ale její dílo svědčí o tom, že pochopila.

Za podobenství socialismu ztvárněné v knize Magorie z roku 1989 získala Cenu Egona Hostovského. A pak napsala ještě dvě útlé knihy se stejnou poetikou: Utrpení oddaného všiváka v roce 1993 a Temnou lásku v roce 2000. Knihu Banální příběh o rozpadu jejího manželství s malířem Vladimírem Novákem napsala podle filmu, který nazvala Zlatá brána a představuje trochu lehčí čtení: prozrazuje, že by mohla psát i jinak, a tak bychom mohli pokračovat ve výčtu její literární činnosti pro rozhlas a další média, ale to si můžete nají ve slovníku.

Od okamžiku, kdy Alexandra Berková zemřela, je náš svět chudší a plošší, a proto se sluší Saše alespoň uctivě poděkovat za to, co nám tu nechala. Ahoj a díky za všechno!

Vysíláno na ČRo6