Jiří Paroubek nejprve po pádu Stanislava Grosse rychle vyvedl sociální demokracii ze silného propadu (připomeňme, že v dubnu 2005 strana měla jen deseti- až dvanáctiprocentní podporu a v poslední době – kdy oslavila 130 let svého trvání - se preference ČSSD pohybují kolem třiceti procent), ale dnes stranu svým „řeznickým“ stylem řízení už silně ohrožuje zevnitř:vV sobotu 21. června 2008 jeho stranický klub opustil čtvrtý poslanec. Po pánech Melčákovi, Pohankovi, Snítilému to je ostravský Petr Wolf, který den na to oznámil, že opustí i ČSSD.

Obecně lze říci, že hlavní chyba Jiřího Paroubka je v komunikaci: dostatečně nerozlišuje mezi komunikaci vnější (s voliči) a vnitřní (se straníky a sympatizanty). Svou siláckou, populistickou a emocionální dikcí slaví úspěchy u jednodušších voličů, ale jelikož není schopen měnit dikci směrem dovnitř, zdá se, že čím dál tím víc ztrácí sympatie u straníků: Jeho odpůrci jsou snáze přemluvitelní k odchodu z „one man show J. P“.

Svádět všechno na ODS je krátkozraké, zvlášť obklopuje-li se Jiří Paroubek podobnými lidmi, kteří nejsou schopní jako on sofistikovanějšího rozlišování prostředí, tedy s nízkým prahem sociálního rozlišování jako například David Rath.

Jestliže u minulých poslanců, kteří opustili klub ČSSD, bylo možné svádět odchod na tlaky ODS či pana Dalíka, tentokrát je to o něco těžší, protože pan Wolf zaujímá k radaru dlouhodobě konzistentní postoj: Již po cestě poslanců na Marschallovy ostrovy v Tichém oceánu v roce 2007, kde je radar, který má být u nás instalován, vyjádřil s umístěním takového zařízení souhlas. Tehdy řekl: „Jestli chceme mít ochranu proti raketám dlouhého a středního doletu a chránit naše lidi, tak si myslím, že je to správná nabídka a měli bychom ji přijmout.“

A připočteme-li k tomu obsah zpráv SMS, které začaly chodit na jeho mobil a mobil jeho ženy, v nichž stálo: „Kolik ti došlo za ten radar?“ nebo „My ti to spočítáme a vystavíme účet,“ poslední SMS dokonce zněla: „Ty kreaturo, nezapomeň, kdo tě dostal mezi velké hráče,“ není jeho rozhodnutí až tak překvapivé.

Sociální demokracie samozřejmě se od těchto nátlaků distancuje a naopak do veřejného prostoru vykřikuje, že za „vnitrostranickým pučem“ jsou tlaky ODS. Jenže podíváme-li se na výroky Jiřího Paroubka nejen z těchto dnů, kdy opět vyhlašuje „nulovou toleranci“, hovoří o „politickém gangsterismu“ a připomeneme si jak mluvil v minulém roce třeba o svém protikandidátovi, o němž řekl, „že neslyšel, že by měl pan Foldyna někdy nějaký názor,“ je zřejmé, že používá soustavně brutální výroky, jejichž hrubým tónem vytváří ve straně atmosféru, kdy k takovým útokům de facto vyzývá nebo je alespoň toleruje.

Připomeňme si, že se strana od těchto vnitrostranických útoků zřetelně nedistancovala (nebo jsem to nezaznamenal), ani neřekla, že se pokusí věc vyšetřit a viníky potrestá, protože tím poškozují ČSSD. Nezúčastněný člověk si pak přece může snadno představit, že taková atmosféra může někoho znechutit natolik, že z klubu odejde. Proto je najednou Wolfovo chování pro veřejnost srozumitelnější, než jednání předešlých přeběhlíků, zvlášť, když nulovou toleranci vyjadřuje pan Paroubek i pro období našeho předsednictví v EU. To totiž svědčí o tom, že stranické zájmy jsou pro něj důležitější než zájmy České republiky.

A to už nehovořím o tom, že odmítnutí radaru ze strany sociální demokracie může na mnohé lidi působit jen jako populistický krok: zodpovědná politická strana by se měla umět v zásadních bezpečnostních a obranných otázkách rozhodnout i proti vůli většiny a zemi jasně zakotvit do jednoho obranného systému, jako to učinili sociální demokraté za Helmuta Schmidta, když souhlasili s umístěním amerických raket Pershing, na území Německa, dokonce před podepsáním smlouvy pan kancléř hrozil, že nebude-li podpořen, odstoupí.

A tohle všechno Jiří Paroubek, který mluví dobře německy a vždy rakouskou a německou politiku sledoval, dobře ví. Výmluvy, že dnes už Rusko nepředstavuje pro nás hrozbu, jsou liché, pontenciálně ji představovat může a my máme dávat jasně najevo, že jsme suverénní země, která se hlásí k jiné kulturní tradici, od níž byla násilně odtržena. V tomhle má stále trochu nešťastný premiér Topolánek pravdu, i když ji nemůže říkat naplno.

Tvrdit, že radar není namířený proti Rusku mohou říkat politici, ale povinností novinářů je takové výroky posouvat více ke skutečnoti, jak kdysi řekl Konrad Adenauer vydavateli časopisu Der Spiegel Rudolfu Augsteinovi.

Možná, že za celkový stav uvnitř sociální demokracie může hlavně velký Paroubkův individualismus spojený s jeho vzdělaností a pragmatismem, který ho od zbytku sociální demokracie (kromě Davida Ratha) od samého počátku odděluje (komentátor Bohumil Pečinka ho dokonce v devadesátých letech považoval za exulanta v ČSSD), a proto mu nezbývá než se vyjadřovat jako „řezník“ a řídit se hlavně „výsledky průzkumů veřejného mínění“. Jinak by byl smeten, což nechce, protože moc a vládnutí ho baví. Je ale v pasti, kterou si sám a zcela dobrovolně vybral.

Jedno velké štěstí ale Jiří Paroubek má, že od prosince 2002 je jeho protivníkem Mirek Topolánek, muž, který působí dojmem, že by z každého jednání nejraději utekl, ač zatím ve všech volbách vyhrál. Topolánkova vnitřní nejistota je vidět z každého gesta, pohledu, záklonu hlavy i pohybu rukou. Proto i jeho vulgarismy a arogance mají jinou barvu, než ty Paroubkovy: občan je bere vážně, kdežto o Paroubkovi si může myslet, že jde jen o vypočítavou pózu a se svým soupeřem je ochoten za chvíli jít na kávu.

Topolánek po celou dobu svého tažení vypadá, že vyhrává omylem (a tím potvrzuje i chýry, že byl omylem zvolen), že ho to ani dlouho netěší, že radost z toho mají nejspíš jiní, kteří ho tlačí (i když lidé, kteří ho znají dobře, tvrdí, že ve svém prostředí se dovede chovat jako rázný manažer). Topolánek se v očích veřejnosti upřímně raduje jenom v hledišti sportovních utkání. Paroubek se naopak nejupřímněji raduje na politickém jevišti, a díky tomu je přesvědčivější jako politik, ať se někomu líbí či nikoliv.