Na vlastní kůži Hedy Margoliové Kovályové
Heda Margoliová Kovályová toho na vlastní kůži prožila doopravdy hodně. Ve dvaadvaceti byla deportována do lodžského ghetta a koncem války utekla z pochodu smrti z Dachau.
Po válce se provdala za právníka Rudolfa Margolia, který se stal náměstkem na ministerstvu zahraničního obchodu a z této funkce vyjednal výhodnou obchodní dohodu s Velkou Británií. To byl jeden z důvodů, proč byl zatčen spolu s Rudolfem Slánským: nesledoval zájmy Sovětského svazu, ale zájmy Československé republiky, což byl tehdy zločin, skončil na popravišti. Paní Margoliová zůstala sama s malým synkem a podle vlastních slov přežila jen díky pomoci překladatele a filozofa Pavla Kovályho, kterého si později vzala za manžela, sama začala překládat. Z překladů připomeňme alespoň Spor o seržanta Gríšu od Arnolda Zweiga a o rok později Pláň Tortilla Johna Steinbecka. Sovětská okupace zastihla rodinu Margoliových - Kovályových roztroušenou po světě: Pan Kovály byl na univerzitě v Bostonu a syn Ivan v Londýně: Paní Heda Margoliová-Kovályová brzy na to opustila Československo a až do roku 1996, kdy se vrátila do Prahy, žila ve Spojených státech. Pracovala v knihovně Harvardovy univerzity. Kromě toho začala psát. Její kniha Na vlastní kůži, která vyšla v roce 1973, měla čtyři česká vydání a mnoho překladů po celém světě.
Cituji: "Z vědomí viny a ze strachu z následků vybujela nenávist a podezíravost, která se obracela především proti skutečným obětem okupace, ať už to byli pasivní nebo aktivní odbojáři, partyzáni nebo političtí vězni, nebo prostě lidi, kteří vytrvali a ani za cenu pronásledování nezradili. A tihle všichni, utahaní z front na doklady, lístky, jídlo, znechucení až k smrti malichernými potyčkami s byrokraty a kořistníky, začínali vážně a starostlivě uvažovat o budoucnosti země. Všem bylo jasné, že jen zlo přichází samo, ale dobro se musí těžce vydobývat, že si musíme stanovit přesný cíl a spojit všechny síly k jeho dosažení. Jenže každý si ten cíl představoval jinak."
O tom již před dvaceti lety hovořil v novoročním projevu i Václav Havel, když upozorňoval, že věznitelé hrdinů protikomunistického odboje se mají lépe než jejich oběti. A protože těch, kteří se vždy po každé změně přizpůsobí novým politickým poměrům, začnou kořistnicky plánovat budoucnost a smazávat stopy své bývalé kolaborace či alespoň nestatečnosti a kteří se přitom starají pouze o sebe, bývá ve společenství, které z historických důvodů přišlo o elity, vždy více než těch statečných. Proto je zkušenost paní Margoliové Kovályové důležité připomínat i dnes. Nestatečná většina je vždy soudržnější - něco na sebe ví - a udává právě ona tón. Bývalí hrdinové jsou jen nepohodlnými svědky jejich selhání a se svými ideály překáží v nastolování novému mocenskému uspořádání pod taktovkou starých praktiků a pragmatiků. Což v tomto týdnu připomenul i Pavel Rychetský a potvrzuje to i až nenávistný vztah některých k Václavu Havlovi.
Paní Heda Margoliová Kovályová zemřela před deseti lety 5. prosince 2010 ve věku 91 let.
Po válce se provdala za právníka Rudolfa Margolia, který se stal náměstkem na ministerstvu zahraničního obchodu a z této funkce vyjednal výhodnou obchodní dohodu s Velkou Británií. To byl jeden z důvodů, proč byl zatčen spolu s Rudolfem Slánským: nesledoval zájmy Sovětského svazu, ale zájmy Československé republiky, což byl tehdy zločin, skončil na popravišti. Paní Margoliová zůstala sama s malým synkem a podle vlastních slov přežila jen díky pomoci překladatele a filozofa Pavla Kovályho, kterého si později vzala za manžela, sama začala překládat. Z překladů připomeňme alespoň Spor o seržanta Gríšu od Arnolda Zweiga a o rok později Pláň Tortilla Johna Steinbecka. Sovětská okupace zastihla rodinu Margoliových - Kovályových roztroušenou po světě: Pan Kovály byl na univerzitě v Bostonu a syn Ivan v Londýně: Paní Heda Margoliová-Kovályová brzy na to opustila Československo a až do roku 1996, kdy se vrátila do Prahy, žila ve Spojených státech. Pracovala v knihovně Harvardovy univerzity. Kromě toho začala psát. Její kniha Na vlastní kůži, která vyšla v roce 1973, měla čtyři česká vydání a mnoho překladů po celém světě.
Cituji: "Z vědomí viny a ze strachu z následků vybujela nenávist a podezíravost, která se obracela především proti skutečným obětem okupace, ať už to byli pasivní nebo aktivní odbojáři, partyzáni nebo političtí vězni, nebo prostě lidi, kteří vytrvali a ani za cenu pronásledování nezradili. A tihle všichni, utahaní z front na doklady, lístky, jídlo, znechucení až k smrti malichernými potyčkami s byrokraty a kořistníky, začínali vážně a starostlivě uvažovat o budoucnosti země. Všem bylo jasné, že jen zlo přichází samo, ale dobro se musí těžce vydobývat, že si musíme stanovit přesný cíl a spojit všechny síly k jeho dosažení. Jenže každý si ten cíl představoval jinak."
O tom již před dvaceti lety hovořil v novoročním projevu i Václav Havel, když upozorňoval, že věznitelé hrdinů protikomunistického odboje se mají lépe než jejich oběti. A protože těch, kteří se vždy po každé změně přizpůsobí novým politickým poměrům, začnou kořistnicky plánovat budoucnost a smazávat stopy své bývalé kolaborace či alespoň nestatečnosti a kteří se přitom starají pouze o sebe, bývá ve společenství, které z historických důvodů přišlo o elity, vždy více než těch statečných. Proto je zkušenost paní Margoliové Kovályové důležité připomínat i dnes. Nestatečná většina je vždy soudržnější - něco na sebe ví - a udává právě ona tón. Bývalí hrdinové jsou jen nepohodlnými svědky jejich selhání a se svými ideály překáží v nastolování novému mocenskému uspořádání pod taktovkou starých praktiků a pragmatiků. Což v tomto týdnu připomenul i Pavel Rychetský a potvrzuje to i až nenávistný vztah některých k Václavu Havlovi.
Paní Heda Margoliová Kovályová zemřela před deseti lety 5. prosince 2010 ve věku 91 let.