Zaposlechneme-li se soustředěněji do projevů našeho prezidenta či ministrů a poslanců, nemůžeme přehlédnout častou frekvenci slovního spojení "národní zájem". A není tomu tak dávno, kdy i premiér Andrej Babiš, Slovák, uspořádal konferenci s názvem Český národní zájem, za který vehementně bojuje i poloviční Japonec Tomio Okamura.

Důvody najdeme v historii, protože u nás, na rozdíl od staré Evropy, byl dříve národ než stát, a tím se lišíme nejen od sousedů, tedy Německa, ale i třeba Itálie či Francie. Prozrazuje to i angličtina: vyplňujeme-li nějaký dotazník v tomto jazyce a čteme-li tam slovo "nation", míní se tím hlavně státní příslušnost. Jinými slovy Britové myslí národ v občanském i etnickém smyslu jako demos i etnos. A samozřejmě kdo má britský pas je občanem britského království i když je Velšan, Skot nebo Angličan. A podobně je tomu v Německu: Němci jsou všichni, kdo mají německý pas, i když jsou to Bavoři, Sasové nebo třeba Berlíňané či Durynkové.

Obecně lze tedy říci, že zájmy mohou být státní, stranické, skupinové či privátní, jenže tam, kde se rozdíly mezi těmito kategoriemi nerozeznávají a hovoří se hlavně o národních zájmech, což je pojem se silně citovým nábojem, je možné pod něj skrýt všechny výše jmenované partikulární zájmy. Ze slovního spojení "národní zájmy" se tedy stane "maska", za kterou ctižádostivý politik může skrýt ledacos, zvlášť pokud nemá větší smysl pro povinnost k výkonu svěřené funkce než pro vlastní vzestup. Vidíme to zřetelně i v těchto dnech u nás, kdy útoky na Ústavní soud kvůli zrušení dvou formulí volebního zákona místo povinnosti kvůli nerespektování rovnosti hlasů a šancí pro malé strany, jsou často vedeny kvůli tomu, že v nich dotyčný vidí překážku vlastního vzestupu a maskuje to strašením národa politickým chaosem.

Jenže tento obrat, v němž politici vsadili na nacionalismus, národní zájmy a svrchovanost jako na hlavní ochranu ohrožené identity národa a udělali z něj hlavní téma, vidíme i v Polsku a Maďarsku.
V Polsku Jaroslaw Kaczynski velmi silně tlačí mimo jiné na polonizaci médií, chce z mediálního provozu dokonce pomocí zákona vyloučit všechny cizí majitele, ale nečiní tak, aby zvýšil pluralitu názorů, která nutí lidi samostatně myslet, ale hlavně proto, aby ve veřejném prostoru byl silněji slyšet pouze hlas jeho a jeho strany Právo a spravedlnost. Národní zájem je tu evidentně použit jen jako maska, která zní pro řadu lidí mimo velká města velmi přitažlivě.

A podobně Viktor Orbán, který poukazuje na osmanskou invazi do Evropy, kdy Budapešť byla dobyta Turky, národní a evropské zájmy používá jako masku k tomu, aby mu společnost dala takový mandát ve volbách, který mu umožní vládnout bez kontrol.

Pokud se proti tomu nevzepřeme, budou politici s maskou národních zájmů dále tvrdě prosazovat své osobní zájmy.