Když jsem se vrátil na přelomu let 1989 a 1990 po dvanácti letech ze zahraničí do Česka, překvapili mě zprvu dvě věci.

Zaprvé, když někdo dal někomu nějaký úkol, první odpověď skoro vždy zněla: To nejde nebo to bude problém. Takovou odpověď jsem v Německu nikdy neslyšel. Odpověď dotazovaného vždy zněla: O.K. Do kdy to potřebuješ? Diskutovalo se hlavně o termínu.

A zadruhé, kompromis tam, na rozdíl od nás, nepředstavoval nikdy zlo: Většina lidí ho viděla jako jedinou cestu při řešení sporů a dosažení konsensu.

Znovu jsem si na tehdejší pocity vzpomněl, když sledují zpravodajství o změnách volebního zákona, které potvrzuje, že jsme se vůbec nezměnili.

Jak známo Andrej Babiš v hysterickém projevu strašil občany tím, že po odebrání bonusu pro vítěznou stranu bude skoro nemožné sestavit vládní většinu a budou se u nás střídat vlády jako třeba v Itálii. Ve skutečnosti to je nepravda: Dosavadní zákon, který u nás platil 19 let, od roku 2002 právě hned téhož roku způsobil po volbách nestabilní vládu ČSSD s KDU-ČSL a Unií svobody s většinou jednoho hlasu, jak si mnozí moc dobře pamatují. A o čtyři roky později byl v České republice dokonce volební pat: na jedné straně ODS, KDU-ČSL a Zelení a na druhé straně ČSSD a KSČM. V čele sociální demokracie se rychle v jedné vládě vystřídali tři premiéři: Špidla, Gross a Paroubek a později Topolánkovi trvalo sedm měsíců, než sestavil dvě vlády, ale ani ta druhá dlouho nevydržela a nastoupila vláda odborníků Jana Fischera atd. A to už vůbec nehovořím o tom, že i současný kabinet Andreje Babiše vytvořený spoluprací ANO s ČSSD je menšinový a bez podpory komunistů by toho mnoho neprosadil. Na to premiér zapomněl či dokonce cílevědomě lhal. Pokud právě lži politiků nebudou média systematicky a tvrdě kritizovat, dopadneme podobně jako Američané s Trumpem, jak o tom, bohužel pozdě hovořil šéfredaktor Washingtom Post Martin Baron, cituji: "Měli jsme o Trumpových lžích mluvit dřív."

A i my občané bychom si neměli říkat, že to nejde, ani se bát kompromisů při uzavírání spojenectví proti prolhaným politikům. Nové koalice v posledních týdnech proto představují nadějnou změnu už i proto, že politiky učí uzavírat kompromisy. A podobně nadějný je i nález Ústavního soudu, že za lživé výroky nese odpovědnost prezident jako soukromá osoba a ne ministerstvo financí. Za dobrou zprávu lze snad nakonec považovat i čtvrteční rozhodnutí Sněmovny o neprodloužení nouzového stavu, protože je naděje, že hejtmané a hlavní a krajští hygienici se budou chovat racionálněji než premiér, který zcela ignoroval návrhy opozice. Vlastně, možná i nevědomě, naplnil svým jednáním to, co jednou řekl, že chce řídit stát jako firmu. Nedošlo mu, že stát mu nepatří a v tom je jeho i nás největší problém.