O pojmech stát a národ
Frekvence pojmů národ, národní zájmy, národní charakter vždy zvláště před volbami se rapidně zvyšuje, ač mnohem důležitější a starší je stát, státní zájem a charakter státu.
Stát je územní veřejnoprávní korporace. Jinými slovy mocenská jednotka, která spravuje státní území, má právo vytvářet zákony a soudit. Je vymezena státní mocí a státním lidem, což jsou lidé, kteří vlastní občanství daného státu.
Prvním státním útvarem na našem území bylo středověké České knížectví, které trvalo od 10. století až do roku 1198. V té době národy neexistovaly. Tehdy existovala jen kmenová příslušnost místního charakteru. Šlo tedy o příslušnost lokální, a proto se hovořilo o Češích, Lučanech, Pšovanech, Míčanech či Zličanech. A pokud se později mluvilo o národech, tak zahrnovaly jen politicky privilegované vrstvy státu.
V dnešním slova smyslu pojem národ vznikl až v 18. a 19. století v souvislosti s průmyslovou revolucí. Pojem „národ“ není právně definován. Místní identita se teprve během 19. století „přeměnila“ v ideologii nacionalismu. Ty strany a ti politici, kteří ve 21. století s těmito pojmy šermují, přistupují na ideologii 19. století a vykládají smysl života společnosti i organizace jedinců na základě čistě subjektivního pojmu. Národnost totiž není něčím, s čím by se člověk narodil. Sounáležitost nelze definovat biologicky, ale pouze kulturně, což dotvrzují naše spory s Evropskou unií: dva nedávné totalitní či později autoritářské systémy a věčné naše snahy obcházet pravidla, která nám byla vnucována z Vídně nebo z Moskvy nás ovlivnila tak silně, že máme problémy přistoupit na pravidla uskupení, ke kterému jsme se nedávno přidali dobrovolně poprvé po padesáti leté zkušenosti s nedemokratickými vládami. Něco jiného je ale vlastenectví, tedy úcta k předkům, kteří národ budovali, jejichž činy a oběti nás zavazují, kterou bychom naopak měli silně pěstovat, a které se nám nedostává.
Stát je tedy veřejnoprávní korporátní instituce, která ručí za národy v něm žijící a není ji možné ztotožňovat s národem. Klasická teorie mezinárodního práva uznává jako subjekt pouze suverénní stát, jehož úcta se odvíjí od jeho ústavy, zákonů, schopnosti rozeznávat rozdíly mezi legalitou a legitimitou a uměním komunikovat s ostatními státními subjekty. Pokud to nebudeme respektovat, utvrdíme okolí, že žijeme ve stojatém čase, že hledáme prostor existence pouze uvnitř, což nás oslabuje.
Psáno pro ČRoPlus.
Stát je územní veřejnoprávní korporace. Jinými slovy mocenská jednotka, která spravuje státní území, má právo vytvářet zákony a soudit. Je vymezena státní mocí a státním lidem, což jsou lidé, kteří vlastní občanství daného státu.
Prvním státním útvarem na našem území bylo středověké České knížectví, které trvalo od 10. století až do roku 1198. V té době národy neexistovaly. Tehdy existovala jen kmenová příslušnost místního charakteru. Šlo tedy o příslušnost lokální, a proto se hovořilo o Češích, Lučanech, Pšovanech, Míčanech či Zličanech. A pokud se později mluvilo o národech, tak zahrnovaly jen politicky privilegované vrstvy státu.
V dnešním slova smyslu pojem národ vznikl až v 18. a 19. století v souvislosti s průmyslovou revolucí. Pojem „národ“ není právně definován. Místní identita se teprve během 19. století „přeměnila“ v ideologii nacionalismu. Ty strany a ti politici, kteří ve 21. století s těmito pojmy šermují, přistupují na ideologii 19. století a vykládají smysl života společnosti i organizace jedinců na základě čistě subjektivního pojmu. Národnost totiž není něčím, s čím by se člověk narodil. Sounáležitost nelze definovat biologicky, ale pouze kulturně, což dotvrzují naše spory s Evropskou unií: dva nedávné totalitní či později autoritářské systémy a věčné naše snahy obcházet pravidla, která nám byla vnucována z Vídně nebo z Moskvy nás ovlivnila tak silně, že máme problémy přistoupit na pravidla uskupení, ke kterému jsme se nedávno přidali dobrovolně poprvé po padesáti leté zkušenosti s nedemokratickými vládami. Něco jiného je ale vlastenectví, tedy úcta k předkům, kteří národ budovali, jejichž činy a oběti nás zavazují, kterou bychom naopak měli silně pěstovat, a které se nám nedostává.
Stát je tedy veřejnoprávní korporátní instituce, která ručí za národy v něm žijící a není ji možné ztotožňovat s národem. Klasická teorie mezinárodního práva uznává jako subjekt pouze suverénní stát, jehož úcta se odvíjí od jeho ústavy, zákonů, schopnosti rozeznávat rozdíly mezi legalitou a legitimitou a uměním komunikovat s ostatními státními subjekty. Pokud to nebudeme respektovat, utvrdíme okolí, že žijeme ve stojatém čase, že hledáme prostor existence pouze uvnitř, což nás oslabuje.
Psáno pro ČRoPlus.