Někdy se říká, že největší potěchou i v dnešní nelehké době je práce. Jenže taková potěcha má dva rozměry: jednak člověk může něco dělat sám, jednak se dívat jak pracují jiní. Snad jen politika představuje takový způsob práce, kde se oba tyto aspekty výsostně pojí: politik musí sám pracovat, a to i na sobě, tedy zároveň se neustále vzdělávat a současně sledovat výkony jiných.

Výkon politika, tedy jeho práce, se dá hodnotit konkrétními měřitelnými výsledky: kolik máme nezaměstnaných, jak roste HDP, kolik jsme postavili dálnic a bytů, jak jsme zmodernizovali železnice, jak plníme dohody s EU a NATO, jak úspěšně očkujeme a bojujeme s covidem atd. A všechny tyto měřitelné údaje si můžeme v době internetu srovnávat nejen s minulými roky, ale i s výkony ve stejných oblastech v sousedních zemích. Schopnost sebevzdělání se pak nejlépe pozná v krizových situacích, které vyžadují vysoké odborné znalosti. Vrcholný politik sice za výsledek nese vždy odpovědnost, ale pakliže nemá potřebné znalosti, měl by si vybrat kvalifikovaného partnera, na kterého se spolehne a který se pro veřejnost stane tou osobností, která rozhoduje. A protože politik musí pravomoci delegovat, pak netrpělivě sleduje uskutečnění své vůle. Asi tak vypadá ve stručnost práce řádného politika.

V reálné situaci se politici chovají různě a můžeme je pro zjednodušení rozdělit nejméně do tří výrazných skupin: na predátory, otce státu a dogmatiky.

Pro ty netrpělivé, cholerické a superambiciózní, je každý zádrhel záminkou k nepřátelskému útoku, který je nafouknut a vede k hledání viníka. Ten je odstraněn, aby ani stín odpovědnosti nezůstal na politikovi. Za nimi zůstává hřbitov viníků: výsledky jsou chabé, starají se jen o svou chrobáčí kuličku.

A úplně jinak se chovají osoby činorodé, přátelské, vyzařující ze sebe energii, budující stát jako systém nezávislých institucí, které jsou součástí vyššího celku. Vědí, že ten jako jediný je schopen se podílet na řešení palčivých problémů, které v globální společnosti přesahují každý stát. Svými kroky získávají postupně důvěru.

A konečně jsou i zanícení majitelé pravdy, kteří přicházejí do práce s pevným přesvědčením o správnosti svých kroků, kteří nejsou schopni vést dialog a k uskutečnění svých bludných cílů využívají slabosti druhých. Politiku vnímají jen jako hru s lidmi. Pro stát jsou nebezpeční.

Ale i toto hrubé dělení přestává platit v předvolební době, kdy se rozzuří litý boj o hlasy voličů, kteří se rozhodují často na poslední chvíli. Tehdy má největší šanci pouze ten, kdo ze sebe úpěnlivě vyzařuje největší emocionální charisma vtěsnané do zbrklých zkratek. Ty ale mají vyvolat jen pocit existencionálního ohrožení ze soupeřů, kteří myslí jinak. Na to bychom neměli ve volbách zapomenout. Pýcha na nezájem je slepá: je projevem lenosti, která vede ke smíření se se zlem.

Psáno pro ČRoPlus