Toto slovo se skládá ze dvou částí: demos ve starověkém Řecku znamenal lid, obyvatelstvo v nějaké správní jednotce a kratein znamená vládnout.

Politologové říkají, že je mnohem jednodušší vědět, čím by demokracie měla být, než chápat, čím být může. Proto existují snahy tento systém vlády upřesnit, o což se pokusil třeba Robert Dahl, který slovo demokracie chápal pouze jako ideál a pro označení reálně existujících demokracií používal slovo polyarchie: systém, v němž političtí předáci, tedy prezident, premiér, vláda podléhají široké kontrole obyčejných občanů. Jinými slovy polyarchie je podle Dahla praktickou demokracií, tedy jediná forma, kterou lze reálně uplatnit. Nic lepšího nikdo v naší civilizaci nevymyslel.

V principu jde o to, že v každé demokratické správní jednotce existují na sobě nezávislá sociální média: jazyk, ekonomika, právo a politika. Ta musí fungovat zcela svobodně a na sobě nezávisle, přičemž funkce svobodného jazyka, který každou stávající situaci se snaží co nejpřesněji pojmenovat, se uplatňuje ve všech těchto sociálních médiích, která se navzájem kontrolují. Tak se zrodil systém dělby moci, která je dodnes základním principem každé demokracie. Jakmile si jedno sociální médium snaží uzurpovat moc jako je tomu v Polsku a Maďarsku, kde je ohrožena nezávislost justice i komunikačních médií či u nás, kde je personifikované spojení politiky s byznysem, demokracie, potažmo polyarchie, chřadne.

Proto politologové často soudí, že nestačí jen formální procedury či mechanismy rozhodování, nýbrž každá fungující demokracie či polyarchie musí obsahovat ideály a hodnoty, protože bez nich by nemohla existovat. Procedura je sice formou demokracie, ale ideály a hodnoty jsou její materií. Nebo ještě jinak: formou demokracie jsou soutěživé volby a právo, zatímco materií demokracie je svoboda lidí, která průběh voleb i vládu kontroluje pomocí Sněmovny, Senátu, justice a médií. Proto musí platit to, čemu se v angličtině říká rule of law, vláda nebo panství práva. Tam kde funguje, mluvíme o právním státu, kde nefunguje, mění se demokracie v ochlokracii: ve vládu lůzy.
Z historie ale víme, že každá změna způsobu veřejné komunikace byla vždy doprovázena i nezamýšlenými důsledky v politice. Vynález knihtisku odňal moc kazatelně, vynález rozhlasu umožnil vládu Hitlera a Stalina, kvůli televizi vyhrál Kennedy nad Nixonem a díky internetu, twitteru, googlu a algoritmům se dostal k moci Trump. A stejně u nás díky marketingu, který s těmito nástroji dovede pracovat, mohou vyhrávat volby politické subjekty bez programu.

Tím je ale popřena stará definice Giovanniho Sartoriho, podle které je demokracie systém, v němž nikdo nemůže zvolit sám sebe, nikdo nemůže sám sobě dát možnost vládnout a přisoudit si neomezenou moc. Marketing dnes za peníze nabízí politiky či jejich subjekty stejně jako prášky na praní a když voliče přesvědčí, že jeho zboží je nejlepší, od občana nic nechce jen peníze a hlas. Tím je popřeno osobnostní charisma, které je nahrazeno charismatem emocionálním: jinými slovy tlampač marketingu vítězí nad celistvou individualitou i nad občany.

Psáno pro ČRoPlus.