Jak víme z nejrůznějších vzpomínek, předvolební nářky se u nás ozývaly i za první republiky.

Už Antonín Švehla, o kterém se říkalo, že je typický politik zdravého života, říkal: "U nás je těžké dělat politiku, Karel Kramář si vezme Rusku a chce dělat ruskou politiku, T. G. Masaryk si vezme Američanku a chce dělat politiku americkou, Šrámek má zas svou církev a Řím a chce dělat politiku římskou, a tak jen já mám českou panímámu, a dělám českou pozemskou politiku. A Bechyně prý tehdy zlomyslně podotkl: "Prosím, řekl jste pozemskou nebo pozemkovou?" Načež se Švehla podíval čtverácky přes své okuláry a odsekl: "Obojí, soudruhu, jako vy!" Tím Švehla narážel na Bechyňova syna, který získal statek jen díky pozemkové reformě. Ta začala v roce 1919 a zabrala hlavně šlechtě pozemkovou půdu nad 150 hektarů, kterou noví vlastníci si kupovali za třetinovou či poloviční cenu.

Jen z tohoto kratičkého připomenutí zřetelně vyplývá, že již brzy po vzniku Československé republiky jsme nevěděli, kam chceme patřit a spíš než sebevědomí z osamostatnění, tedy z vítězství naší myšlenky, jsme se chodili dívat na výstaviště na Maroldovo panorama bitvy u Lipan. A podobně v těchto dnech si spíš připomínáme výročí okupace Sovětskou armádou a dalšími vojsky Varšavského paktu, než odchod posledního ruského vojáka.

Viděno z odstupu: Nebudovali jsme samostatný suverénní stát, který je ochoten se bránit a pro své odhodlání hledá spojence. Naopak hledali jsme spojence, kteří by zajistili naši samostatnost za nás.

Hlavní problém podle Jana Patočky byl ale právě v tom, že vznik naší republiky byl vytyčen pomocí nacionalistického jazykového výkladu, a právě ten se stal státu osudným. Znásilňoval totiž jak domácí Němce, tak Slováky ve jménu pojetí, jež je z jejich hlediska odsuzovalo ke služebnému postavení. Připomeňme, že náš stát měl tenkrát 13 milionů obyvatel, z toho dva a půl milionu Němců a více než tři miliony Slováků, o Polácích na Těšínsku a silné maďarské menšině na Slovensku nemluvě.

A, bohužel, Masaryk začal churavět a na jeho místo se dostal záhy ctižádostivý, pilný, mnohomluvný a průměrný Beneš, říká Patočka. Proto hlas muže, který měl široký rozhled a viděl prozíravě všechny možné těžkosti a nebezpečí byl filozof a ne politik Emanuel Rádl, a ten nebyl vyslyšen. Podle Patočky jako jediný tenkrát jasně ukázal na to, že tomuto státu se nabízí historická role a historický význam za předpokladu, bude-li vůle obětovat tradiční jazykový nacionalismus principiálně demokratickému pojetí. Podle Patočky a Rádla mohlo vzniknout nikoliv malé "Švýcarsko", ale středoevropský stát, který by stál na vlastních nohou a skýtal ochranu demokratickému duchu. Jen pak by se občanům vyplatilo takový stát podporovat.

Jak dnes vidíme: z minulých chyb jsme se nepoučili, jen naše národovectví dostalo komičtější podobu: Nejhlasitěji za tzv. české zájmy bojuje Slovák a poloviční Japonec.

Psáno pro ČRoPlus