Správně by měl znít titulek tohoto příspěvku: Jak svobodně volit nejen ve volbách, ale i v životě, protože každá volba ovlivňuje další život a perspektivu volitele. A svoboda není nic jiného, než ničím neomezená volba.

Jenže každý lidský obor včetně vědeckých disciplín si vytváří myšlenkovou strukturu, z níž se těžko vymaňujeme a která člověka omezuje. To ani nehovořím o ideologiích, jejichž představitelé vystupují na veřejnosti vždy jako majitelé jediné možné pravdy. A to platí, i o velkých korporátních společnostech, které mají rovněž tendenci se ohraničit pevnou myšlenkovou strukturou, která po čase zabraňuje dalšímu rozvoji jejich firem: brzdí fantazii tvůrců. Proto korporace kupují malé úspěšné podniky, které do starých myšlenkových mustrů přinášejí nové podněty, což ale nikdy netrvá dlouho. Po čase se i tito lidé korporátním myšlenkovým mustrům musí přizpůsobit, jinak by je firmy vytěsnily na okraj.

Na to přišel již v 16. století Michel de Montaigne, který se vzdal úředních funkcí a uzavřel se na pár let do věže svého zámku, kde četl nejrůznější knihy, aniž se nechal lapit do sítě některé z vědeckých či náboženských disciplín a získané poznatky nechával v hlavě náhodně spojovat. Dal slovům křídla a nechal sebe i nás překvapovat, zaskakovat, oslňovat, vyvést z míry. Jen takový člověk pak může být svobodný, tedy rezistentní vůči tomu, co je uznáváno, co všude slyší a co se píše a co se i proti naší vůli v nás usadilo, co nás ovlivnilo, co se stalo sociální realitou, s níž jsme se smířili, i když je pro nás škodlivá.

Díky tomuto experimentu objevil de Montaigne v roce 1580 esej, žánr, který nám dodneška připomíná, že ničemu, co se týká fungování společnosti, nemůžeme bezezbytku rozumět. To v důsledku znamená, že nás nabádá k tomu, abychom nedůvěřovali nikdy těm, kteří se tváří, že to vědí. Šarlatány poznáme podle něj snadno, jsou to ti, kteří tvrdí, že mají na každou otázku předem odpověď, a proto ty bychom před žádnou volbou neměli poslouchat.
Skutečně svobodná volba není nikdy sázkou na sliby, na jistotu, na momentální výhody, ale naopak je vždy sázkou na sebe a na budoucnost, a proto musí být vždy riskantní. Úspěch je pak to, co následuje, když člověk následuje sám sebe, svou intuici a myslí při rozhodování o volbě nejen na sebe, ale i na své děti a vnoučata.

Před každou volbou jde o to, najít v sobě sílu k vymanění se z šedé nostalgie, která uzurpuje naše podvědomí myšlenkami, že nic nemá cenu, že proti mocným a bohatým nic nezmůžeme, z které vždy vyjdeme zlomeni a necháme se nalákat na falešnou třpytku, nebo jestli v nás dojde k obrození vědomí odpovědnosti, a budeme sami sebou. Jestli v nás vzplane ohnisko budoucího zájmu.

Psáno pro ČRo Plus.