Z úst představitelů nové vlády často zaznívají slova o navázání na politiku Václava Havla. Sám premiér Petr Fiala zdůrazňuje v této souvislosti hlavně boj za svobodu, demokracii a lidská práva.

Tato předsevzetí jsou chvályhodná, ale mezi postavením prezidenta jako duchovního vůdce v mimořádné době a představiteli moci výkonné je zásadní rozdíl, na který by se nemělo zapomínat. Cíle převzít lze, ale způsob komunikace, nikoliv. Pokusím se to vysvětlit.

Havel byl v Čechách po T. G. Masarykovi asi jediný politik, který bral jazyk a slova vážně a ne zcela libovolně, jak se to kdy hodí. Věděl, že právo silnějšího je jen egoistická svévole a že odpovědnost se netýká jenom toho, co kdo udělá, ale i toho, co kdo neudělal, když měl tu možnost. To věděl od Jana Patočky.

Psychologové říkají, že moc je silnější než sex a víra a toho, koho pudově ovládá, začne měnit. Takový člověk se vzdá individuality a podléhá jako herci náladám v publiku či politik davu: už nevnímá slova, ale jen ohlasy a obrazy. Dojde-li k napojení publika s hercem či politika s davem, je jedno co říká, lidé řičí a on je vybuzen k nekontrolovatelnému žvástu, který opakuje jen proto, aby opět uslyšel souhlasný řev publika. To činí tak často, že i on těm nesmyslům uvěří. Divadlo má tu výhodu, že natahuje-li tím herec představení, režisér stáhne hru z repertoáru, což se stalo Dvořákovi v Semaforu a Donutilovi v Národním divadle. U politika to nejde tak rychle, protože vyvolat předčasné volby není snadné, řádné volby jsou jen jednou za čtyři roky a lidem trvá dlouho, než falešnou hru odhalí. A chová-li se tak politik i jako rentiér, stane se karikaturou sama sebe, jako Václav Klaus.

Václav Havel měl tu výhodu, že v padesátých letech nebyl jeho mozek narušen a deptán zdemolovanou univerzitou, vědomosti nasbíral sám díky rodinnému zázemí a vzdělaným přátelům. Nesoustavnosti svého vzdělání si byl vědom a nejspíš právě z toho vycházela jeho kritičnost: byl rozpačitý kvůli vnitřnímu konfliktu svědomí. Tím jak váhavě hovořil, utvrzoval lidi v tom, že to myslí vážně, že o věcech skutečně přemýšlí a nesouká ze sebe jen naučené fráze. Hledal stále sám sebe a nenechal se vychylovat tak snadno různými vlivy a zájmy. Z rozjásaných davů byl po chvíli nervózní: díky tomu si vypěstoval smysl pro odhalování skrytých úmyslů svých soupeřů. Někdy mu to odhalení ale moc nepomohlo, protože s lidmi, kteří propadli bezmezně nějaké ideologii, si nevěděl rady: nechápali, co je dialog, což ho tlačilo do situace, v níž musel věřit sám sobě, ale i z toho měl někdy obavy. Byl to jeho vlastní skalp, který mu připomínal, že nebe není všude.

Skoro nic z toho, o čem hovořím, si nový představitel výkonné moci nemůže dovolit, navíc bude muset bojovat s odpůrci ve vlastní vládě i ve vlastní straně třeba kvůli vztahu k EU, proto bude muset za svými rozhodnutími vždy pevně stát. Pochybnosti si může jen pamatovat a svěřit se s nimi veřejnosti bude moci až ve svých pamětech. Pokud by si toto vláda neuvědomila, šlo by jen o nepoctivou nálepku, za kterou by se schovávala a ztratila by důvěru.

Psáno pro ČRoPlus