Čtyřicet let od okupace Československé socialistické republiky dne 21. srpna 1968, které se tehdy muselo začít říkat nejprve vstup pěti spřátelených vojsk a ještě později bratrská pomoc, je dobrou příležitostí se podívat na to, jak tehdejší čelní představitelé komunistické strany mysleli a v zajetí jakých myšlenkových klišé žili. A dokonce na to, jestli něco z tehdejšího myšlení nepřežívá v myšlenkových stereotypech dnešních politiků.
Abych se navrátil alespoň v myšlenkách do těchto dnů před čtyřiceti lety, zalistoval jsem v knize Zdeňka Mlynáře, přímého účastníka a zřejmě jednoho z nejchytřejších politiků té doby, která se nazývá Mráz přichází z Kremlu.

Z dnešního pohledu čtenáře zarazí hned několik skutečností: Zdeněk Mlynář, který se v roce 1968 stal tajemníkem ÚV KSČ a členem předsednictva, předtím pracoval v Akademii věd, v Ústavu pro stát a právo, psal tuto knihu po deseti letech a vyšla v roce 1979 v exilovém nakladatelství Index v Kolíně nad Rýnem. K událostem měl tedy odstup a mohl si v zahraničí prostudovat spousty dokumentů i knih, a přesto se nezbavil některých idealistických pohledů na tehdejší Brežněvův Sovětský svaz.

Zdeněk Mlynář vidí jednu ze zásadních chyb tehdejšího vedení v tom, že neproběhly včas stranické konference a sjezd strany, který by vyměnil vedení a po nich celostátní volby, které by dle autora mohly být v květnu a stabilizovaly by poměry, aniž by přitom hrozilo nebezpečí, že by se ustavily nové politické strany.

Mlynář napsal: „A po stranickém sjezdu by už úplně Moskva ztratila naději, že se jí podaří sestavit z části stranického vedení „revoluční dělnicko-rolnickou vládu“ a že „skupina činitelů“, zaujímající legální funkce, údajně „pozve spojenecká vojska k záchraně socialismu“.

Tato představa je samozřejmě zcela naivní, a to hned z několika důvodů. Moskva, uvažující čistě velmocensky, by tehdy v Československu nikdy nepovolila další demokratický vývoj a mezinárodní ohlas ji zajímal pramálo. Navíc je třeba připomenout, že měla díky struktuře a Varšavské smlouvě zcela v rukou armádu a na Hradě v osobě generála Svobody svého člověka. Zorganizovat vojenský puč by jistě dokázala.

Na postojích tehdejšího prvního tajemníka ÚV KSČ Alexandra Dubčeka jsou pozoruhodné dva momenty: Zaprvé to, že vůbec nevnímal zahraničněpolitický kontext a zadruhé, že vůbec nechápal fungování demokratické společnosti.

Protože Novotný, jak píše Zdeněk Mlynář, nebyl jenom jednotlivá osobnost, ale zcela určitý a v mocenských strukturách dobře opevněný klan, soustředil se na to, aby ho rozbil a Novotného sesadil ze symbolické funkce prezidenta. Soustředil se tedy na upevnění své pozice a širší kontext ho nezajímal, protože od roku 1948 nikdy nehrál žádnou roli. O všem rozhodovala pouze Moskva a ta na sesazení Novotného měla evidentně zájem. Nikdo se – pokud je mně známo – nepokusil ani o bližší kontakty s rebely, tedy s Rumunskem a Jugoslávií, aby vytvořil v tzv. socialistickém táboře opoziční frontu.

Jenže, ve hře byla i jiná věc, s kterou nikdo z komunistických funkcionářů neměl žádnou zkušenost, a to bylo zrušení cenzury prakticky hned v únoru a rychle se valící informace, které z vládnoucí strany činily postupně zločineckou organizaci zodpovědnou za řadu vražd a nezákonných procesů, které měly za cíl jen odstranit opozici v zemi. Dubček a i většina funkcionářů si s takovouto novou situací nevěděla vůbec rady a v mocenských aparátech chyběl člověk, který by dokázal poměry zvládnout.

Sám Alexandr Dubček se tedy po celou dobu tzv. Pražského jara soustředil hlavně na rozbití mocenského klanu Novotného a na vytvoření si svého pevného mocenského klanu, a to byl hlavní důvod, proč musel skončit tak, jak skončil. Zahraniční politika, programové prohlášení, úvahy o koncepci reformy a volby byly věci, které on dlouho, nebo možná nikdy, nepovažoval za důležité.

Nebezpečná otázka v roce 2008 tedy zní: Nezdá se vám, že dnes někdy představitelé politických stran myslí podobně? Že mocenské boje uvnitř politických stran jsou pro ně důležitější, než by byla artikulace srozumitelných programů pro voliče a mezinárodní kontext? Taky by se dalo při troše zjednodušení říci, že rozdíl je jen v jednom: Před čtyřiceti lety spoléhali komunističtí funkcionáři na Moskvu, dnešní politici spoléhají na PR agentury.

(Napsáno pro ČRo 6)