"Malé české dějiny usilovaly malými prostředky o velikost a malé prostředky se jim staly osudnými: Češi si tak chtěli ušetřit námahu zásadního myšlení, kritickou revizi svých článků víry, ale také trpkou nutnost rozhodovat na život a na smrt, a ve skutečnosti se stali pouhým objektem politické hry jiných."

To jsou slova filozofa Jana Patočky z eseje Co jsou Češi, který původně jako dopis sepsal brzy po srpnu 1968 německé přítelkyni před její cestou do Prahy. Od jeho smrti uplynulo 13. března 45 let. Zemřel v necelých sedmdesáti letech jako mluvčí Charty 77 po výslechu na služebně Státní bezpečnosti. Obětoval život v nesmlouvavém boji za obhajobu občanských a politických práv, které byly stvrzeny v Helsinkách v roce 1975 a u nás vstoupily v platnost dnem 23. března 1976. Okupační vláda je ignorovala. Ač byl Jan Patočka mužem ducha, zemřel v boji: v tvrdé obhajobě lidských práv, čemuž se čeští politici v moderních dějinách vyhýbali a upozorňoval, že na to doplácíme. To bohužel platí dodnes.

Vytýkal nám, že minulost devatenáctého století se nám stala osudnou ve dvojím smyslu: pokračováním nerevidovaného jazykového nacionalismu a jeho metod boje, připomeňme, že to tu převládá i v současnosti, když slyšíme hesla Čechy Čechům či Kdo nefandí není Čech. A za druhé přehlédnutím jedinečné šance, která se nabízela dát češství velkou evropskou úlohu, a tím dokončit dílo českého osvobození. Cituji: "S opravdovou důsledností budovaný a také bráněný a až do krajnosti odhodlaný sát, mohl hrát důstojnou roli uprostřed evropské krize, a mol ji hrát i při neúspěchu a vojenské katastrofě tím, že by shromáždil morální energii pro budoucnost, abychom se nestali v pozdější době pouhou hříčkou v rukou velkých poválečných období."

Jan Patočka viděl základ našeho selhávání i na konci třicátých let, kdy obyvatelstvo bylo odhodláno a připraveno k velkým obětem a chtělo bojovat třeba bez spojenců, i když jen z pocitu národního a sociálního ohrožení.. Tehdy podle něj se nacionalisté a komunisté sešli ve společném hněvu a energetickém odmítnutí Mnichova a my jsme to nedokázali využít.

Zdá se, že po napadení Ukrajiny Ruskem jsme se dostali do podobné situace a zase po mnoha letech máme šanci této jednoty využít, domluvit se v celém politickém spektru na společných hodnotách a na tomto půdoryse zformovat českou politiku v třetí dekádě XXI. století. Přesně za rok budeme mít šanci tuto jednotu potvrdit v prezidentské volbě: Buď navážeme na tradici silných prezidentů jakými byli Tomáš Garrigue Masaryk a Václav Havel, nebo si zase zvolíme nějakého slabého člověka, jakým byl za první republiky Beneš, o němž Jan Patočka tvrdil, že byl průměrný, pilný, ctižádostivý člověk a slabý mnohomluvný politik. I teď budeme nejspíš stát před volbou: buď zvolíme národovce bez české národnosti a slabého politika a byznysmena, nebo pevného a věcně argumentujícího vojáka.

Napsáno pro ČRoPlus