„Člověk je síla…ovládaná zvenčí i zevnitř; postarej se mu o hospodářské zajištění… organizuj jeho mysl propagandou, jeho volný čas a zábavu přiměřeným opatřením, a bude ti patřit úplně, a dokonce si bude domýšlet, že je svoboden a že to vše je právě uskutečnění člověka… Soudím, že rozšíření takové ideologie musí vždy znovu vésti k pokusům fašismu obdobným; možná že chytřejším a úspěšnějším, ale v podstatě vždy stejně lidsky zoufalým, poněvadž v nich není místa pro ideu.“

To jsou slova českého filosofa Jana Patočky z eseje Ideologie a život v ideji, kterou napsal v roce 1946. A je zřejmé, že tato myšlenka je platná dodnes, kdy ji sofistikovaný marketing či jednoduché nálepky jako „chci řídit stát jako firmu“ jen propůjčují jiný hábit, který je možná chytřejší a úspěšnější než byly ideologie fašismu či socialismu, ale vždy v podstatě vedou k tomu, že ze života vytěsňují ideu, tedy smysl.

V praxi každá ideologie podle Patočky vede k nějakému definitivnímu řešení, nabízí nám nějakou jednoduchou odpověď, která, jak víme, neexistuje. Odtrhuje nás naprosto od druhé strany a nenechává nám prostor k nalezení cesty či hlediska, kterým bychom mohli zahlédnout rozpory s jiným názorem, proto je vždy totální. Jinými slovy zmocňuje se člověka z vnějšku a člověk je jen jejím nástrojem k dosažení cílů, které jsou vždy nad ním. Naopak ideje, tedy to, čemu lze odevzdat život, musí být vždy hledisko, které počítá s vlastní konečností každého člověk: Nepřesahuje ho...
Jan Patočka byl bezesporu jedním z největších českých filosofů 20. století, narodil se 1. června 1907 v Turnově, tedy před 115 lety a zemřel v necelých sedmdesáti letech 13. března 1977 po několika výsleších Státní bezpečnosti jako mluvčí Charty 77. Jak i z úvodního citátu vyplývá, jeho dílo ovlivnilo zcela zásadně soudobé české myšlení a za jeho žáky je možné počítat řadu současných filosofů jakými jsou Miroslav Petříček, Petr Rezek, Daniel Kroupa, Václav Bělohradský a řada dalších.

Zmíněný Petr Rezek upozorňuje ve své knize Filosofie a politika kýče na to, že filosofie je podle Patočky proces stálého obnovování a snaha o život v pravdě, přičemž pravda je dle něj způsob zjevování věcí, znamená odkrytost a nezahalenost. Představuje namáhavý pokus o permanentní odstraňování všech falešných pozlátek.

Jan Patočka kromě Filosofické fakulty v Praze studoval na Sorboně ve Francii a na Humboltově univerzitě v Německu u profesorů Husserla a Heideggera.

Od Edmunda Husserla převzal ideu, že základní pouto člověka k jeho lidskosti představuje svědomí., neboť evropské lidství je filosofická forma existence, představuje sókratovský ideál, podle něhož je lépe zemřít než přijmout za svůj život existenci bez tázání. Patočka byl přesvědčen, že nelze žít jako by byl věcí, tedy bez odporu svědomí. A právě na toto přesvědčení zemřel.

Napsáno pro ČRoPlus