„Mnoho velkých problémů dneška pramení z toho, že globální civilizace přes svou všudypřítomnost a viditelnost má povahu jen pouhé povrchové slupky… Přičemž to, co je „vespod“, co je zakryto, se souběžně s rozvojem unifikující slupky začíná stále zřetelněji hlásit ke slovu a o své právo na život….“ To jsou slova prezidenta Václava Havla, která pronesl 8. června 1995 na Harvardově univerzitě ve Spojených státech.

Apeloval na vytvoření základního kodexu vzájemné koexistence, abychom mohli natrvalo žít vedle sebe. Ten spatřoval v úctě ke smyslu pro věčné trvání našich skutků, k úctě k bližnímu, k rodině, k přirozeným autoritám, k respektu k lidské důstojnosti.

Lepší budoucnost viděl v tom, čemu říkal zduchovnění naší civilizace., což podle Havla byl úkol především pro politiky, jenže jejich moc neviděl v pravomocích, ale v jejich bezděčném vlivu, který má jejich chování a charisma na veřejnost. Už tehdy si ale uvědomil, že podobní šílenci jako byl Hitler se mohou zase objevit a připomenul Američanům, jak tehdy jejich prezident žádal dopisem našeho prezidenta, aby se s Hitlerem nějak domluvil. Havel řekl, cituji: „Kdyby tehdy nešálil sám sebe i celý svět iluzí, že se s tímto šílencem lze domluvit, možná nemusela být druhá světová válka… Prosím vás, neopakujte už tyto chyby.“

A v roce 1995 upozorňoval Václav Havel i na obrovský vliv masových médií, a proto apeloval na odpovědnost těch, kteří mají média v rukách.

Jenže tehdy ještě nefungoval masově internet, neexistovaly sociální sítě, algoritmy a nebyl tak sofistikovaný marketing, který tato nová média spolu s televizí ovládl. To si uvědomily autoritářské režimy i politici v jiných zemích, kteří se snaží média ovlivňovat, nebo si je dokonce kupují jako Andrej Babiš.

Jak se v takové situaci máme chovat? Hledání odpovědi na tuto otázku je náš nynější hlavní úkol i díky invazi na Ukrajině: Kromě změny zákonů, které by neměly dovolit politikům a státním úředníkům, aby vlastnili média, musí učitelé, vědci, kněží, umělci, intelektuálové a demokratičtí politici trpělivě strhávat falešné slupky fólií ze slov a obrazů, aby se lidé vzepřeli manipulaci, která je na nás nastražena jako past. Jde, jak říkají filosofové, o akt chtění, který neusiluje o akt vnímání, nýbrž o dosažení předmětu vnímání. To posunuje naše oko od skutečnosti k falešnému předmětu, který má skutečnost zamaskovat. V praxi to pak vede k tomu, že důležitějším se ve veřejném prostoru stává kdo něco řekl a jeho jméno než myšlenka a slova citátu, než to co tato slova chtěla původně sdělit. Citovaný jen vytváří mlhu, která má dojímat, vzrušovat a budit zdání. Zpřítomněním toho odsunutého falešnými slzami dojetí, bychom mohli prožít dobrodružství znovuobjevování toho, co je hlubší než řeč, která se říká a co ji teprve dává smysl. I tak by bylo možné myslet odkaz Václava Havla dnešku.

Napsáno pro ČRo Plus