Přes stále vzrůstající důležitost kultury zase slyšíme, že se má u nás na ní šetřit. Nebude dodržen slib, že na kulturu přijde jedno procento státního rozpočtu, i když právě tato investice je mnohem levnější než investice do marketingu a různých reklamních kampaní, které nás mají zviditelnit.

Globalizace bourá stávající kulturní hodnoty, a tím velmoci vyvazuje ze závislosti na Evropě, odkud vzešly. Viděli jsme to na postoji amerického prezidenta Trumpa i na postojích ruského prezidenta Putina, který se rovněž snažil Evropu obejít. K něčemu takovému by v budoucnu mohlo dojít jen tehdy, nepřesvědčíme-li naší civilizaci o významu vyšší kultury, ztratíme-li sami sebe, ocitneme-li se ve veselém vězení: uradujeme-li se k smrti, jak o tom psal již sociolog Neil Postman v šedesátých letech. Došlo by k degradaci lidského kapitálu.

Pak by se nám mohlo totiž stát to samé, co popsal po španělském vězení maďarsko-britský spisovatel Arthur Koestler a co můžeme zahlédnout i v současném Rusku. Cituji: „Vědomí nesvobody působí na charakter jako jed. Po určité době vězení dochází k proměně, které se nikdo neubrání. Paznehty rostou, do očí se dere drze servilní pohled, potlačovaný stud. Rty se zužují jako u jezuity, nos se prodlužuje, kolena se podlamují a ruce připomínají gorilu. Člověk se stává Židem z ghetta, kterého po staletí ponižovali.“

Podle magazínu New Yorker ze 31 tisíc lidí, kterých se v Rusku ptali na vztah k válce na Ukrajině, 29 400 ukončilo hovor hned, jakmile se dozvěděli, čeho se má týkat. Proto s čísly nemusí agentury manipulovat: odpovídají jen ti, kteří se vším souhlasí. Podle moskevského opozičního politika Maxima Katze je to asi pět procent dotázaných, protože agentury musí uchovávat jejich telefonní čísla. Strach a nehorázné tresty za nesouhlas s oficiálními názory mění charakter a chování většiny.

Za příslušníka elity se proto dnes může v každé společnosti počítat každý, kdo je ještě schopen prožívat svůj vlastní život a neukájí se ztotožněním s inscenovanými, náhradními příběhy, které nabízejí všechny sektářské strany, jako je Jednotné Rusko a u nás nejzřetelněji ANO a SPD. K elitám lze již od zkušenosti se Stalinem a Hitlerem počítat každého, kdo má schopnost žít v odstupu od cizích příběhů.

A navenek jsou to zejména u nás jednotlivé kulturní výkony, které jsou tím jediným, čím se jako stát, který měl jen dva politiky s mezinárodním renomé: Masaryka a Havla, můžeme zapsat do dějin naší civilizace. Se světem nás spojují jména jako jsou Dvořák a Janáček, Hašek, Seifert a Kundera, Toyen a Kupka, Jiřičná a Franta, Jetelová a Koblasa, Sudek a Koudelka, či Pecková, Kožená, Plachetka a Forman.

Opravdový umělec totiž nikdy nebojoval a nebojuje o efemérní úspěch jako politici a jejich marketing, nesnaží se nikoho přilákat a podbízet se mu, protože jeho úkol je jiný: zaslechnout či zahlédnout to, co jiní ještě neslyšeli a neviděli. Budeme-li parafrázovat Milana Kunderu, můžeme říci: Tvrdit za mě bylo líp, nic neznamená, protože to neukazuje směr, jde jen o křik, kterým na sebe daná osoba, za kterou nestojí žádný výkon, upozorňuje.

Napsáno pro ČRo Plus.