„Každý z nás má vinu, pokud zůstal nečinný. Pasivita ví, že je morálně vinna každým selháním, které zanedbává povinnost chopit se jakékoliv možné aktivity k ochraně ohrožených, k ulehčení bezpráví, k odpírání zlu. Kdo se zúčastnil rasového šílenství, kdo se smiřoval se zločiny, k nimž docházelo, ten je nejen odpovědný, nýbrž musí se morálně obrodit.“

To jsou slova německého filosofa Karla Jasperse, která sepsal v době, kdy byl vyhozen z univerzity a vydal těsně po druhé světové válce pod názvem Die Frage der Schuld, Otázka viny. A už tehdy, v roce 1946, americký důstojník, dohlížející na obnovení chodu univerzity v Heidelbergu, Jaspersovi děkoval s tím, že není napsána jen pro Němce, nýbrž také pro svědomí vítězných spojenců a občany celé naší civilizace.

Přesto před několika dny právě německý kancléř Olaf Scholz prohlásil: „Německo nepřestane vydávat víza do schengenského prostoru Rusům.“ Podle něj za válku nejsou běžní Rusové zodpovědní. A dodal: „Je to Putinova válka. Proto je pro mě těžké tuto myšlenku přijmout.“ A to přesto, že v němčině navíc slovo Die Schuld neznamená jen vinu jako v češtině, ale i dluh. Němcům tedy jasně připomíná budoucnostní dimenzi, volá po nápravě, po morální obrodě a po splácení dluhu a odčinění zla, ať bude učiněné kdekoliv.

Metafyzická vina, tedy nepřímá vina, je nedostatek absolutní solidarity s člověkem jako člověkem. A přihlíží-li bez protestů Rusové vraždění civilního obyvatelstva včetně dětí na Ukrajině, je tato solidarita porušena, a pokud to Rusům Němci nepřipomenou, část viny pak nesou i oni. Právě Němci kvůli svému selhání ve třicátých a čtyřicátých letech minulého století by taková selhání měli celému světu připomínat. Naštěstí země, které s Rusy již hořké příkoří zažili po druhé světové válce, si tyto skutečnosti uvědomují, a proto i Česká republika vydávání víz zastavila hned po vypuknutí války.

Na to vše německý kancléř buď zapomněl, nebo to nechce slyšet a záměrně tuto zkušenost ignoruje, protože si zřejmě myslí, že tím uchlácholí Putina, který mu pak nezavře kohoutky s plynem, i když víme, že naopak ruský vůdce na jakýkoliv projev slabosti reaguje větší brutalitou a nehorázností.

Bohužel uhýbavý a shrbený postoj německého kancléře Olafa Scholze má i hlubší podtext, který ho v očích vzdělaných Němců a Evropanů umenšuje, protože opomíjí to základní, co z Jaspersovy knihy vyplývá: V jeho pojetí je člověk jen možnou existencí, tedy neukotvenou bytostí, a ne každý člověk se existencí skutečně stává. Stát se existencí je lidským úkolem, posláním, není to v žádném případě jeho daností, přirozeností a každému se to nepovede. Karel Jaspers napsal, cituji: „Existencí se člověk stává v mezních situacích, a právě v těch také troskotá. Kdo mluví jen o vině druhých, ještě nedospěl, nestal se vskutku člověkem.“

Od politika máme my občané, a to nejen v Německu, Rusku, ale v celé naší civilizaci nejen právo, ale i povinnost vyžadovat, aby prokázal, že se stal existencí, že dokáže si přiznat svou vinu a neodkazuje jen na vinu druhých a od sebe máme vyžadovat vůli k uvědomění si své metafyzické viny. Pokora a zachování míry jsou naším údělem.

Napsáno pro ČRo Plus.