Strach ze slova umělec
Slov jako umělec a básník se snad ze všeho nejvíce ostýchají či přímo bojí sami umělci. Proč tomu tak je?
Když jsem se na to optal skoro devadesátiletého Václava Ciglera odpověděl mi: Slovo umělec bych asi nepoužil, protože pokaždé se vidím jinak, a to nejen co se týká práce, ale i kvůli reflexi toho, jak jsem se vyvíjel a jak jsem se vnímal. Sebereflexe se časem proměňuje. Proto pojmenování mé profese bylo v čase nejrůznější. Když jdu do hloubky své paměti a snažím se přijít na to, o co mi šlo, uvědomuji si, jak se má zadání měnila… Já nejsem/ já se teprve stávám/ tak jak had/ zbavováním se staré svírající kůže/ a obnažováním své nové uvědomované podstaty/ Jsme, abychom zpřítomnili to, čím jsme navíc. /Jsme z látky tajemství, z látky podnětů, z proměnné látky k proměňování a ozřejmování doposud tajemného… Obecněji by se asi dalo říci, že jsem tvůrce, snažím se zbavovat nánosů a vracet se k sobě.“
A Adriena Šimotová mi krátce před smrtí řekla: „Nevím (kdo jsem), ale hlavně dělám, co mohu, abych se poznala. Celý život je cesta k sobě samé… Asi jsem výtvarná umělkyně, i když umělkyně je trochu protivné slovo. Když se řekne v češtině umělkyně, tak si tím člověk osobuje právo, že něco moc umí. Ve francouzštině artiste či v němčině der Künstler jsou slova mnohem univerzálnější. Čeština slovu umělec propůjčuje hodně hierarchické postavení: umělec si dělá nároky na adoraci či zatracování. Tím, že umí, se vyřazuje a nutí druhé, aby se na něj dívali nahoru, protože na umělce se nelze v češtině dívat svrchu. Ve Francii a v Německu, díky jinému kontextu slov, ano.“
Podobně, když jsem položil tuto otázku Ivanu Wernischovi, odpověděl mi: „Ty chceš, abych kápnul božskou, abych řekl, že jsem básník, viď? Chceš, abych vyřkl to slovo. Dobrá jsem básník, kromě jiného, ale je to povolání, které jsem si nevybral. Nějak se to přihodilo… Tam, odkud jsem přišel, v dávné zemi mého dětství, se lhářům říkalo básníci. Za slovem básník následoval zpravidla pohlavek, když ne facka. Už zase básníš, křičela matka, když jsem ji zlomeným hlasem oznámil, že mě neznámí lupiči přepadli v parku a vzali mi peníze, které jsem dostal na zaplacení školních obědů. Já byl hodně otloukané dítě. Pořád jsem byl nucen přibližovat skutečnost svým potřebám a představám.“
U všech tří umělců najdeme stopy stejné cesty, po které se snaží vrátit k sobě a vytvořit si svůj svět, který co nejpřesněji zrcadlí jejich chápání světa, jejich postoje, lásky i obavy Přesně to artikuloval rakouský básník a dramatik Peter Handke v eseji Ich bin Bewohner des Elefantenturmes, Jsem obyvatel věže ze slonoviny.
Proto lze asi říci, že báseň (stejně jako obraz, socha, román, skladba atd.) je sen, který se stal tělem ve dvojím významu: jako umělecké dílo a jako život, který je uměleckým dílem. Vždy směřuje vstříc „novosti“, kousku světa, který ještě nebyl poznán. Proto největší nebezpečí pro umělce představuje úspěch a nikoliv neúspěch. Úspěch svádí k opakování, kdežto neúspěch je vrací k hledání cesty k sobě, k něčemu novému.
Někdy se proto říká, že smyslem závazného života je žít, což znamená uvědomit si do všech krajností sebe i okolí, a to radostně, opile, vážně, tragicky, i božsky. Teprve v takovémto stavu úplně otevřeného vědomí se člověk může dát do zpěvu, aby se ze světa stala báseň ve všech možných podobách. Což v důsledku znamená vhled do sebe i do světa bez všech proč, nač, bez směru, bez cíle, bez usilování, bez vývoje: jde jen o odvážné vykročení tušeným směrem. A to dokonce bez ohledu na morálku, etiku, zákon a zvyk. Teprve tam někde, v té nové krajině za mnoha horami a dolinami je autentický svět každého já. A proto taky jen díky umělcům svět nezvětrává. Umělec do Vesmíru nefušuje, nic nenapodobuje: z vlastního porozumění a životní zkušenosti vytváří nový svět, nový Vesmír. A hlavně ví, že proměna směřuje zevnitř ven, a nikoliv obráceně. Z problémů světa činí jen problém svého Já, nikoho neobtěžuje, nikomu nic nevnucuje. Stává se konkurentem Boha, který taky stvořil svět slovem. To je možná ten hlavní důvod, proč se slova umění tak bojíme. Být umělcem i pro ateisty je zřejmě, z pohledu božího oka, drzost. Asi tušíme, že kdyby Bůh existoval, bylo by nám líp.
Napsáno pro ČRo Vltava.
Když jsem se na to optal skoro devadesátiletého Václava Ciglera odpověděl mi: Slovo umělec bych asi nepoužil, protože pokaždé se vidím jinak, a to nejen co se týká práce, ale i kvůli reflexi toho, jak jsem se vyvíjel a jak jsem se vnímal. Sebereflexe se časem proměňuje. Proto pojmenování mé profese bylo v čase nejrůznější. Když jdu do hloubky své paměti a snažím se přijít na to, o co mi šlo, uvědomuji si, jak se má zadání měnila… Já nejsem/ já se teprve stávám/ tak jak had/ zbavováním se staré svírající kůže/ a obnažováním své nové uvědomované podstaty/ Jsme, abychom zpřítomnili to, čím jsme navíc. /Jsme z látky tajemství, z látky podnětů, z proměnné látky k proměňování a ozřejmování doposud tajemného… Obecněji by se asi dalo říci, že jsem tvůrce, snažím se zbavovat nánosů a vracet se k sobě.“
A Adriena Šimotová mi krátce před smrtí řekla: „Nevím (kdo jsem), ale hlavně dělám, co mohu, abych se poznala. Celý život je cesta k sobě samé… Asi jsem výtvarná umělkyně, i když umělkyně je trochu protivné slovo. Když se řekne v češtině umělkyně, tak si tím člověk osobuje právo, že něco moc umí. Ve francouzštině artiste či v němčině der Künstler jsou slova mnohem univerzálnější. Čeština slovu umělec propůjčuje hodně hierarchické postavení: umělec si dělá nároky na adoraci či zatracování. Tím, že umí, se vyřazuje a nutí druhé, aby se na něj dívali nahoru, protože na umělce se nelze v češtině dívat svrchu. Ve Francii a v Německu, díky jinému kontextu slov, ano.“
Podobně, když jsem položil tuto otázku Ivanu Wernischovi, odpověděl mi: „Ty chceš, abych kápnul božskou, abych řekl, že jsem básník, viď? Chceš, abych vyřkl to slovo. Dobrá jsem básník, kromě jiného, ale je to povolání, které jsem si nevybral. Nějak se to přihodilo… Tam, odkud jsem přišel, v dávné zemi mého dětství, se lhářům říkalo básníci. Za slovem básník následoval zpravidla pohlavek, když ne facka. Už zase básníš, křičela matka, když jsem ji zlomeným hlasem oznámil, že mě neznámí lupiči přepadli v parku a vzali mi peníze, které jsem dostal na zaplacení školních obědů. Já byl hodně otloukané dítě. Pořád jsem byl nucen přibližovat skutečnost svým potřebám a představám.“
U všech tří umělců najdeme stopy stejné cesty, po které se snaží vrátit k sobě a vytvořit si svůj svět, který co nejpřesněji zrcadlí jejich chápání světa, jejich postoje, lásky i obavy Přesně to artikuloval rakouský básník a dramatik Peter Handke v eseji Ich bin Bewohner des Elefantenturmes, Jsem obyvatel věže ze slonoviny.
Proto lze asi říci, že báseň (stejně jako obraz, socha, román, skladba atd.) je sen, který se stal tělem ve dvojím významu: jako umělecké dílo a jako život, který je uměleckým dílem. Vždy směřuje vstříc „novosti“, kousku světa, který ještě nebyl poznán. Proto největší nebezpečí pro umělce představuje úspěch a nikoliv neúspěch. Úspěch svádí k opakování, kdežto neúspěch je vrací k hledání cesty k sobě, k něčemu novému.
Někdy se proto říká, že smyslem závazného života je žít, což znamená uvědomit si do všech krajností sebe i okolí, a to radostně, opile, vážně, tragicky, i božsky. Teprve v takovémto stavu úplně otevřeného vědomí se člověk může dát do zpěvu, aby se ze světa stala báseň ve všech možných podobách. Což v důsledku znamená vhled do sebe i do světa bez všech proč, nač, bez směru, bez cíle, bez usilování, bez vývoje: jde jen o odvážné vykročení tušeným směrem. A to dokonce bez ohledu na morálku, etiku, zákon a zvyk. Teprve tam někde, v té nové krajině za mnoha horami a dolinami je autentický svět každého já. A proto taky jen díky umělcům svět nezvětrává. Umělec do Vesmíru nefušuje, nic nenapodobuje: z vlastního porozumění a životní zkušenosti vytváří nový svět, nový Vesmír. A hlavně ví, že proměna směřuje zevnitř ven, a nikoliv obráceně. Z problémů světa činí jen problém svého Já, nikoho neobtěžuje, nikomu nic nevnucuje. Stává se konkurentem Boha, který taky stvořil svět slovem. To je možná ten hlavní důvod, proč se slova umění tak bojíme. Být umělcem i pro ateisty je zřejmě, z pohledu božího oka, drzost. Asi tušíme, že kdyby Bůh existoval, bylo by nám líp.
Napsáno pro ČRo Vltava.