Žvást, který dlouhodobě vládne ve Sněmovnu vzbudil u řady lidí rozhořčení, a proto ne nadarmo se tomu říká v angličtině ox walk. David Riesman by o tom možná hovořil jako o infikovaném společenském charakteru. Tento sociolog ale nemyslel charakter jako takový, ale tu část, která se utváří nikoliv vlivem dědičnosti, nýbrž na základě zkušenosti, tedy jistého vybavení, s nímž jedinec přistupuje ke světu a k lidem.

Ke změně společenského charakteru v naší civilizaci dochází převážně pod tlakem celospolečenských změn. V posledním století jsme takovou zásadní změnu zaznamenali po druhé světové válce, kdy se díky příchodu nejprve amerických vojáků a pak i byznysmenů, začal ovlivňovat i západoevropský společenský charakter: Američané totiž neznali feudální tradici, mocnou a pevně organizovanou církev ani široce rozvětvené rodinné svazky, a proto mají sklon se dívat na sebe, na své děti a svoji zemi optimisticky a pragmaticky, to je i důvod jejich mobility, neváží se na místo ani na obor své činnosti, rychle reagují na každou změnu. Zpívají: Zítřek patří těm, kdo jej uslyší přicházet.

Ve stejné době, kdy k této proměně docházelo v západní Evropě, střední Evropa byla okupovaná ruskými vojsky a jejich bezpečnostním aparátem, které naopak vyžadovaly bezvýhradnou poslušnost, kontrolu veřejného i soukromého života, mobilita byla omezená, kreativita podezřelá, základní příkaz rodičů k dětem zněl: Hlavně na sebe neupozorňuj. O všem rozhodoval stát. Zpívalo se: Hledám dům holubí, kdopak z vás cestu ví, míval stáj roubenou, bílý štít.

Do takto zjizvené společnosti po totalitě nacistické a socialistické vtrhnul po roce 1989 svobodný a mobilní svět ovlivněný americkým společenským charakterem a deset let poté i internet a posléze sociální sítě a algoritmy, které všem změnám dodaly i nový rozměr závratné rychlosti a anticipovaly vymyšlené hrůzy. Nával změn infikoval veřejný prostor a vnesl do duší mnoha lidí zmatek i nový příkaz: postarej se sám o sebe.

A tady někde je třeba hledat hlubší kořeny dnešního marasmu: Nový pragmatismus, nahánění voličů řízené marketingem a ekonomické krize dotlačily některé politiky a žurnalisty k tomu, aby místo hájení střízlivé, věcné a přesné komunikace ve veřejném prostoru přistoupili na úroveň pokleslého jazyka: propaganda se stala substancí politiky. Tím se otevřela stavidla, do Sněmovny vtrhl žvást a pouhá snaha na sebe upozornit se stala hodnotou: obsah vytlačila na periferii. To urychlil i institucionální nihilismus, instituce přestaly fungovat jako kladivo na žvást a hulvátství. Ke všem krizím se přidala i krize společenského charakteru, jejímž produktem je člověk, jehož činy a myšlenky jsou pouze vypočitatelnými důsledky přípustných, i když deformovaných společenských norem. Jenže, jak napsal Giovanni Sartori, když vítězný narativ ztratí rozum a kompromis je považován za rozklad, demokracie může těžko přežít, protože stojí na schopnosti změnit rychle pravidla, která obec považuje za zdroj legitimní legality.

Napsáno pro ČRo Plus.