"Renčínovi tuláci a rybáři jsou moderní Sokratové, lidoví mudrci, filozofové obyčejného života." Tato slova o něm napsal Josef Kroutvor. Bohumil Hrabal zase řekl: "Kreslené grotesky Vladimíra Renčína jsou dobrodružstvím zkratu slov a kresby.

Tyto dva žánry si navzájem hází míče do hry a protože Renčín miluje poezii, s chutí cituji Charlese Baudelaire: Groteska je absolutní humor." A Ivan Hanousek, teoretik kresleného humoru a vydavatel Gagu o něm zase hovoří jako o skutečném národním umělci. A dokládá to vzpomínkou na jeho návrat po zákazu publikování z doby normalizace na počátku osmdesátých let. Když měl konečně v roce 1982 výstavu v Praze na Staroměstské radnici, stála před radnicí dlouhatánská fronta, jakou si už dnes nikdo nedovede ani představit. A podobně to bylo o něco později, když měl autogramiádu naproti Slovanskému domu Na Příkopech v bývalém knihkupectví pana Drábka, lidé stáli ve čtyřstupech.

Dnes, 4. října, je to právě pět let co nás opustil: bylo mu pětasedmdesát let. Znali jsme se od půlky šedesátých let z Mladého světa, kde jsem pracoval a kde on a jeho souputník Vladimír Jiránek často publikovali. Do tehdy nejpopulárnějšího časopisu, který měl náklad 300 tisíc a byl hned vyprodán, je přivedl šéf rubriky kresleného humoru Miroslav Haďák-Liďák. Vladimír Renčín nepatřil mezi rozjařené a bujaré baviče, kteří když vstoupili do redakce, přitahovali pozornost. Byl spíš mlčenlivým a vtipným glosátorem, jak dokazuje i jeho kresba, kterou mi ilustroval frontispis ke knize Restaurování slov. Na ní hodují na louce Don Quijote se svým sluhou, který svému pánovi říká: „Připomínáte mi, milostpane potulný rytíři, vztah Karla Hvížďaly k médiím.“

Renčín vyrostl v Pečkách u Poděbrad, od roku 1947 žil většinu života v Hradci Králové. Poslední léta strávil ve Štenkově u Třebechovic pod Orebem. Vystudoval ekonomii na střední škole a po jejím absolvování pracoval krátce jako redaktor v časopise Železnobrodské sklo a v Novinách Jablonecka a později chomutovském Nástupu a nakonec jako výtvarník n.p. Pramen. Od roku 1965 se už věnoval celý život jenom své tvorbě. Jeho kresby nalezneme kromě časopisů včetně Dikobrazu i v Lidových novinách, MF Dnes, kde publikoval na počátku devadesátých let i Jiránek týdně populární triptych Vtip pro moji ženu Lenu i v Právu. V Zahraničí spolupracoval s tituly Die Zeit, GEO, New Scientis a Times. V hlavě mi naskakuje titul jeho knihy Husité, husáci a my a text u kresby, která roznítila Václava Klause: Češi, nekraďte nám tady pera.

O něco méně se o něm ví, že poté, co si zakoupil chalupu v Orlických horách, ve Slatině nad Zdobenicí, byl i rybářem. Lákali ho pstruzi v místní Říčce. Často prošel s prutem celé její kouzelné údolí od Vamberka k Plačtivé skále, kde se vlévá do Zdobnice, která – dle jeho slov: „Bezesporu je jedna z nejhezčích českých říček a pstruzi v ní byli a jsou menší, ale bojovní. Jenom přikalená a stoupající voda dokáže z úkrytů vylákat i velké pstruhy."

Jeho vzorem byl nedávno zemřelý francouzský kreslíř Jean-Jacques Sempé. Když Vladimír Renčín zemřel, jeho přítel Václav Souček prohlásil: „Jeho ztráta není nesmírná, jeho ztráta je vesmírná.“

Psáno pro ČRo Plus.