Kotvily při pobřeží
a stály na pevnině.
Některé se ukrývaly v domech.
Ovšem i domy pouze předstíraly,
že nejsou loděmi.
Další veliká se zdvihala v kostele.
Starý stůl v krčmě léta odplouval,
židle se houpala.
Venku strměly stromy a
čekaly,
až se stanou stěžni, kýly, ráhny.
Uvnitř nábytek rozesýchavě přiznával
palubní prkna.
Kam se člověk podíval,
ve všem byla loď.
Žena a muž,
zbledlí,
zírali na sebe.

To je úvodní báseň Petra Hrušky z jeho nové sbírky Spatřil jsem svou tvář. Útlá knížka byla inspirována První zprávou o cestě kolem světa, kterou sepsal v roce 1524 dobrodruh Antonio Pigafetta, italský šlechtic. Byl jedním z osmnácti přeživších epochální španělské Magalhäesovy námořní výpravy. Tento text se sice nedochoval, je doposud považován za ztracený, ale v 18. století se našla v milánské knihovně jeho stručnější verze z téhož roku, kterou Pigafetta připravil pro Luisu Savojskou. Samotný osud autora byl ale velmi trpký: Po dokončení výpravy byla Magalhãesova památka pošpiněna del Canem a ostatními přeživšími muži, a i autor byl označen za zrádce španělské koruny a dezertéra. Smyslem Pigafettovy zprávy bylo podat o událostech objektivní svědectví a očistit památku statečného muže.

Petr Hruška svou poslední sbírku vydal k pětistému výročí dokončení této výpravy, z níž se vrátila jediná loď přetížená hřebíčkem. Ta dorazila do Španělska dne 8. září 1522, aby oznámila, že Země nemá okraje, a tedy spočinutí. Loď mířila kupředu tak dlouho, až všechno začalo něco připomínat. Od oné chvíle se slova kupředu a návrat nepřestala chvět.
___

Zdejšího krále chrání. před slovy.
Když mu chce někdo něco
říct,
sdělí to jednomu z náčelníků.
Ten pak chodí
po tři dny v hluboké. pustině,
bez jídla, pití. a myšlenek,
aby slova přišla o zlou moc.
Jakmile se vrátí,
zapálí oheň
mezi sebou a královou ženou.
Slova jí přes plameny zašeptá.
Totéž opakuje.
nad proudem vody,
která mezi nimi teče.
Nakonec se žena s čistými slovy
pomalu
odebere ke králi.

Báseň je podle Petra Hrušky v tomto případě nově artikulovaný denní sen vyprovokovaný zprávou o kdysi objevovaných neznámých světech, která autora přivedla k objevování svého světa jako zrcadla, v němž se snaží spatřit svou tvář. Tato sbírka je obnažená metafora objevené metafory, kterou je každá zpráva díky naší selektivní paměti. A tím každému vnímavějšímu čtenáři dovolí nahlédnout do básnické kuchyně. Je ukázkou, jak ze starých objevů je možné učinit nové objevy. Předvádí, jak funguje věčnost. Jak se rodí imaginace, jak stará a neznámá slova se snoubí s novými slovy. Jak vzniká radost a úžas z tvorby, z objevu možnosti slov. Knížka Petra Hrušky by mohla sloužit jak učebnice na školách a vytěsnit tak bludné představy některých kantorů, kteří se žáků ptají: Co tím chtěl básník říci. Básník neříká nic, básník si hraje se slovy, aby vzbudil zvědavost a tím i radost. Aby zjistil, co se slovy lze provádět, aby zjistil, čeho je sám schopen. Hledat v básních skutečných básníků nějakou filosofii, obraz světa či výklad je bludný omyl: je to dědictví německé poezie minulých století. Hruška je čistý básník jako byl na počátku naší tradice Mácha a jakým je dnes Wernisch. Všichni tři jsou básníky samé bytnosti poezie, říkávali filosofové.
___

Zapřená. pata stožáru,
tichá služba vzpěry v podpalubí.
Na konci lana
hmota uzlu,
písmeno v abecedě námořního úsilí.
Hrubý steh vyšisované plachty
se skvrnami ostrovů,
na kterých je všechno jinak
a nikdy se nenašly.
Žebro z boku.
Od osmé kapitoly Písma
pocházejí. všichni z lodi.
A dnešní ráno
je zářivé tak,
že by se život měl ještě stihnout.

Poezie má dnes nepatrné náklady, což signalizuje, že se stáváme nepatrnými lidmi. Z občanů se stali spotřebitelé, konzumenti, kterými manipuluje reklama: chvíli ji věříme, chvíli ji pohrdáme, ze slov učinila nálepky. Poezie těm, kteří mají ještě zdravé oči a uši, připomíná oč jsme přišli: oživuje slova.

Napsáno pro ČRo Vltava