S neschopností pochopit k čemu slouží veřejnoprávní média a že demokracie není. nejideálnější uspořádání státu, ale nejlepší z těch, které známe, se setkáváme skoro denně. Předpokladem fungování takového systému však stojí na dodržování pravidel, a ne na jejich obcházení.

Nepochopení fungování demokracie se promítalo už i do hodnocení meziválečného Československa. O první republice se u nás nejčastěji hovoří jako o republice, kterou založil zralý a pokrokový národ, který se hodí pro demokracii.

Třeba britská historička Mary Heimannová v knize Československo, stát, který zklamal píše, že jsme se nikdy nevybabrali z pohledu národního obrození, nebrali jsme ohled na složení státu, v kterém žili kromě Čechů a Slováků, Němci, Poláci, Maďaři, Rusíni a Židé. Vytvořili jsme neexistující česko-slovenskou národnost, abychom měli většinu nad Němci, kterých tu žilo víc než Slováků. Nepochopili jsme, že „nation“ v angličtině znamená spíše státní příslušnost než národ, což rozšiřuje kontext, který vždy přináší větší šance.

A druhý problém tkvěl v četných navzájem se překrývajících a občas vylučujících významech, které jsme přikládali výrazu „demokracie“. Na to upozorňovala i Melissa Feinbergová z univerzity v Chicagu: V českých předválečných debatách „demokracie“ mohla znamenat „liberální stát s republikánským zřízením“, „rovnostářské společenství občanů“, „stát oddaný sociální spravedlnosti a rovnosti hospodářských příležitostí“, anebo „něco úplně jiného“. Pojem „demokracie“ byl po vzniku republiky úmyslně ponechán mlhavým, poněvadž každý pokus o jeho přesné definování by s sebou přinášel riziko rozbití „politického společenství“, které se konstituovalo na základě ideje tzv. „české demokracie“.

A podobně je tomu i dnes, jak se můžeme každou chvíli přesvědčit. Termín „demokracie“ zůstal pružný a českým voličům umožnil, aby se považovali za „demokratické“. A to dokonce i když jsme ušli notný kus cesty k autoritativnímu uspořádání, konstatuje autorka. Ochotně jsme podle ní přijímali tak pochybné formy státního zřízení, jakými byly „omezená demokracie“ a „lidová demokracie“, jen abychom zachránili abstraktní věc nazývanou „národ“ před ohrožením, nepořádkem nebo jen pouhým hanobením.

Reziduum tohoto způsobu myšlení pociťujeme stále, a to nejen u krajních a extrémních stran: Jinak by nebylo možné, aby bývalý premiér nazýval Sněmovnu, tedy ústavodárný orgán, žvanírnou či hovořil o tom, že nechápe, co to je „právní stát.“ A i způsob přejmenování veřejnoprávních médií na média veřejné služby způsobuje podobné zamlžení původního významu této instituce, která se zrodila ve Velké Británii v roce 1927 a později ji přijala celá Evropa. Původní název jasně říká, že tuto stanici si platí veřejnost pomocí poplatků a zákon vymezuje rozsah její činnosti, která vznikla kvůli tomu, aby se vysílání oddělilo od vlivu politických stran a byznysu. Proto jsou tato média považována za jedny ze základních institucí demokratického státu.

Paní Mary Heimannová mluví ve zmíněné knize někdy velice tvrdě, nemusíme s ní vždy souhlasit, ale měli bychom si uvědomit, že pokud budeme chtít být skutečně svobodnými občany, musíme si přiznat své slabosti i sílu, jinak budeme stále něco předstírat.

Napsáno pro ČRo Plus.