To je otázka, která v poslední době zaznívá čím dál častěji, a i odpověď sociologů a politických filozofů je čím dál častěji stejná: Motorem liberalismus byla od jaktěživa víra v budoucnost, říká bulharský filosof Ivan Krastev. Jeho německý kolega Andreas Reckwitz zase hovoří o neplnění společenské smlouvy, která slibovala věčný imperativ pokroku a vyšší blahobyt.

Jinými slovy jde o to, že liberalismus byl vždy součástí progresivního pohledu na svět, a tato víra v budoucnost se v poslední době vytratila, a to dokonce na obou křídlech politického spektra: tedy na pravici i na levici.

Levice si myslí, že budoucnost je ohrožena celosvětovou situací, tedy všemi čtyřmi krizemi: zdravotní, ekonomickou, politickou a ekologickou. Pravice má zase strach, že základy naší státní specifičnosti, to znamená třeba v Izraeli, Itálii, Maďarsku či Česku budou zničeny. Obě křídla politické krajiny se obracejí spíš do minulosti než do budoucnosti. Konzervativci dříve obhajovali to, co existovalo, kdežto dnes se snaží obhajovat a zastávat toho, co tu bylo a co už se nikdy nemůže navrátit, jako je například etnická homogenita. A podobně levice se stále častěji obrací do minulosti a poukazuje na vzrůstající nespravedlnost, tedy na stále masivnější rozevírání sociálních nůžek.

A to všechno má za následek, že ztráta víry v budoucnost ohrožuje i samotný princip demokracie, protože i demokracie žije z víry, že se věci a situace stále zlepšují. Současně v celé Evropě, a zvláště na východě Evropy, panuje strach z demografického vývoje, obyvatel ubývá, lidé odcházejí a rodí se málo dětí, do zemí přicházejí emigranti a občané se obávají odcizení a kulturních a náboženských konfliktů. Jde vlastně o strach z universalismu, který vždy znamenal, že ve společnosti mají všichni stejná práva, že člověk cizincům věří. Jenže, říká Krastev: Najednou je právě toto staré pravidlo považováno za hrozbu. A ptá se: Kde je ochrana jednotlivce a jeho komunity? Proč se nedokážeme vcítit do cizince a a priori ho vnímáme jako nebezpečí. Podle něj za to může i ta skutečnost, že lidé ztratili víru ve volby, které často skoro nic nemění.

Hlavní problém je tedy nejspíš v tom, že musíme vědět a umět si přiznat, že děláme chyby, ale zároveň se musíme naučit za chyby platit, což je a bude velice bolestivé. To nám připomíná v současnosti naše slepá víra v heslo Handel macht Wandel, tedy obchod s Ruskem změní jejich mentalitu a i to, že jsme neposlouchali či dokonce nechtěli slyšet, co řekl Vladimír Putin již v roce 2007 v Mnichově na bezpečnostní konferenci, kdy napadal a hrozil Evropě i Spojeným státům. A ani to, jak již dříve kritizoval Lenina za ukrajinskou státnost a Chruščova za začlenění Krymu k Ukrajině.

Tato přiznání zní krutě, nejsme na ně mentálně připraveni, ale pro naše přežití jsou nezbytná. Na tom se citovaní sociologové shodnou, ale lidé si to přiznávají velice pomalu. Ivan Krastev proto dodává: Pro mě je otázka, zda demokracie dokáží provést radikální změny, otázkou osudu. My můžeme dodat: Nejen pro něj, ale pro nás pro všechny, pro celou civilizaci.

Napsáno pro ČRo Plus.