Když nás po roce 1948 sestěhovali s babičkou a dědečkem do jednoho bytu, dělily Chanuku od Vánoc jen jedny dveře, které se nezamykaly. Stačilo vzít za kliku, otevřít je a plynule přecházet z jednoho svátku do druhého, jako přecházíme po výstupu z letadla z jedné země do druhé.

Na Chanuku i Vánoce jsem se rozechvěle těšil v očekáváni překvapení. U babičky a dědečka jsem směl každý večer zapalovat svíčku v menoře, osmiramenném svícnu a dostával jsem za to drobný peníz. Jedly se bramborové placky s česnekem, který voněl a koblihy s meruňkovou marmeládou z naší zahrady. Ve vedlejším pokoji se za pár dní objevil vánoční stromeček, který vždy sahal až ke stropu, svíčky na něm již hořely, zapalovat jsem mohl jen prskavky. Na hracím stolku s intarzovanou šachovnicí v misce voněly zapálené homole františků a pod nim jsme s bratrem nacházeli dárky: pamatuji se na natahovací autíčko značky Mercedes, který měl uprostřed páté kolečko, bylo umístěno napříč, a proto nikdy nesjelo ze stolu, Erbenovu Kytici, při jejíž čtení jsem se bál a dřevěné lyže. K večeři se pojídal kapr s jablky, křenem a s vlašským salátem. Dárky jsem si brával na noc do postele. Vyhubováno jsem dostal, když jsem si pod peřinu strčil i lyže. Pamatuji si, že mě přepadla hořkost z toho, že se jich nemohu dotýkat, že si je nemohu užívat a snít.

Teprve mnohem později mně babička vysvětlila, proč se Chanuka, Svátek světel, slaví a co představuje osmiramenný svícen. Vykládala to po svém. Říkala: jde o oslavu vítězství a vysvěcení druhého chrámu v roce 165 před naším letopočtem. Židé porazili syrské vojáky, kteří znesvětili Chrám. K vysvěcení potřebovali menoru a vysvěcený olivový olej, kterého tam bylo málo. Protože byli pracovití a měli štěstí, olej hořel osm dní a za tu dobu vylisovali nový. A dodávala: Abys něčeho dosáhl, musíš být pracovitý a mít štěstí, které se líným vyhýbá jako čerti kropenky a kleriky s biretem.

Jak to je s Vánocemi, jsem si už dokázal přečíst sám: dozvěděl jsem se, že to je oslava narození Ježíše Krista. Kdy se přesně Ježíš narodil se neví. Císař Aurelianus v roce 274 ustanovil, že to bylo 25. prosince, slaví se od 7. století a první vánoční stromek se v Praze objevil v roce 1812. Babička dodávala: Škoda, že se katolíci z Ježíšova utrpení nepoučili, udělali z něj buď Božího syna, nebo přímo Boha a dodnes si myslí, že trpět má za ně jen on. Když je utrpení nezbaví, hořekují. Spílají mu, že je zklamal. Káravě dodávala: Křesťanství naučilo lidi delegovat odpovědnost mimo sebe, a to je chyba. Židovská smlouva s Bohem nám připomíná, že za každé utrpení si můžeme sami. Bůh nás trestá za to, že jsme se prohřešili proti smlouvě a nutí nás, abychom si přiznali na každé katastrofě a příkoří svou vinu, pojmenovali ji, abychom ji mohli sdílet, a učinili všechno proto, aby se už nemohla opakovat.

V mých očích houšť bezmála dvou tisíc let, které tradice Chanuky a Vánoc od sebe dělily, jsme ohnuli do jednoho bytu. Bylo to v padesátých letech, kdy byli u nás věřící, rabíni i kněží pronásledovaní, přesto už tenkrát jsme doma slavili Vánuku. Tak říkají v posledních letech v New Yorku společným oslavám Židé s křesťany. Asi i kvůli tomu světlo života u nás nepotemnělo strachem z žití. Vděčím za to bělovlasé důstojně vzpřímené babičce s dlouhým copem, která se jmenovala Gottliebe, česky Bohumila.