Absence procesů proti zapomnění a lžím
Absence procesů s těmi, kteří tvrdí, že zapomněli a lžou o tom jaké hrůzné příkoří způsobili či jakých podvodů se dopustili na druhých lidech, ohrožuje budoucnost. Tuto větu jsem opsal z komentářů, které se zabývají právě probíhajícím procesem se sedmadevadesátiletou Irmgard Furchner, bývalou stenotypistkou v koncentračním táboře Stutthof u Danzigu. Ten se koná po 77 letech od doby, kdy tam pracovala.
Paní Irmgard Furchner je obviněná z toho, že se spolupodílela od června 1943 do dubna 1945 na zákeřných a brutálních vraždách 11 380 lidí. Ve zmíněné době pracovala v koncentračním táboře jako zapisovatelka vysokého důstojníka SS Paula Wernera Hoppeho. Paní Furchner vinu odmítá, protestuje, píše soudci tvrdé dopisy a v první den procesu ujela taxíkem z domova důchodců a k soudu se nedostavila.
Samozřejmě i v případě tohoto procesu zaznívají otázky: Byl takový proces nutný? Stálo za to takhle starou ženu čtyřicetkrát dopravit k soudu v sanitce a za doprovodu lékaře? Je v tomto věku vůbec schopná pochopit o co v procesu jde? Neměli bychom starou ženu nechat v klidu, když německé justici tak dlouho trvalo, než vznesla žalobu?
Odpověď dle právníků na podobné otázky dávají přeživší: Přinášejí svědectví o tom, jak pracovaly továrny na smrt. A ti, co byli v kancelářích či tam pracovali jako dozorci, zajišťovali hladký chod tohoto hrůzného mechanismu, a proto jsou spoluviníky. A přesně o to u soudu, který ještě probíhá, jde: Paní Furchner nepotřebovala nosit nabitou pistoli, měla na sobě jen uniformu a na rukávě pásek s hákovým křížem, jí stačil sešit, tužka, psací stroj a pohled z okna kanceláře, aby pochopila, co se tam děje a čemu pomáhá.
Tento pohled na zločiny z druhé světové války, kterých se Němci dopouštěli, je i v Německu výjimečný: jde o první proces, v němž stojí před soudem sekretářka. Justici to trvalo dlouho. Až čtvrtá generace právníků po druhé světové válce se k němu odhodlala. A hovoří jasně: Povinností demokratického státu je dát obětem možnost nahlas promluvit. Nejde o pomstu či odplatu, ani o to, aby ta žena seděla ve vězení. Jde o to ukázat pravdu a vypořádat se s výmluvami obviněných a ukázat jim, že si sami před sebou lžou. Jde o to, aby bezpráví, kterého se Němci dopustili, zůstalo v povědomí všech lidí a nemohlo se už snadno opakovat.
Připomínám tento proces proto, že i u nás probíhají procesy s bývalými důstojníky či agenty Státní tajné policie z doby 1949 až 1989, kteří se podíleli na vraždách či pronásledování tzv. nepřátel režimu, nebo s lidmi, kteří se dopustili v nedávné době různých podvodů či falešně vylákali dotace a okrádali občany. A rovněž od nich slyšíme: Je tomu dávno, už si nic nepamatuji, nebo tvrdí, že jde o politické procesy. Jiní se vymlouvají na stáří a bývají jim uloženy jen symbolické tresty.
Reagujeme opačně než Němci: Stále nám nedochází, že kdybychom viníky řádně a včas trestali, dnešek by vypadal jinak.
Chybí nám i soudcům odvaha říci zapomnětlivým a lhářům: A dost, o tom se s vámi dál bavit nebudu, na to máme majestát zákona.
Psáno pro ČRo Plus.
Paní Irmgard Furchner je obviněná z toho, že se spolupodílela od června 1943 do dubna 1945 na zákeřných a brutálních vraždách 11 380 lidí. Ve zmíněné době pracovala v koncentračním táboře jako zapisovatelka vysokého důstojníka SS Paula Wernera Hoppeho. Paní Furchner vinu odmítá, protestuje, píše soudci tvrdé dopisy a v první den procesu ujela taxíkem z domova důchodců a k soudu se nedostavila.
Samozřejmě i v případě tohoto procesu zaznívají otázky: Byl takový proces nutný? Stálo za to takhle starou ženu čtyřicetkrát dopravit k soudu v sanitce a za doprovodu lékaře? Je v tomto věku vůbec schopná pochopit o co v procesu jde? Neměli bychom starou ženu nechat v klidu, když německé justici tak dlouho trvalo, než vznesla žalobu?
Odpověď dle právníků na podobné otázky dávají přeživší: Přinášejí svědectví o tom, jak pracovaly továrny na smrt. A ti, co byli v kancelářích či tam pracovali jako dozorci, zajišťovali hladký chod tohoto hrůzného mechanismu, a proto jsou spoluviníky. A přesně o to u soudu, který ještě probíhá, jde: Paní Furchner nepotřebovala nosit nabitou pistoli, měla na sobě jen uniformu a na rukávě pásek s hákovým křížem, jí stačil sešit, tužka, psací stroj a pohled z okna kanceláře, aby pochopila, co se tam děje a čemu pomáhá.
Tento pohled na zločiny z druhé světové války, kterých se Němci dopouštěli, je i v Německu výjimečný: jde o první proces, v němž stojí před soudem sekretářka. Justici to trvalo dlouho. Až čtvrtá generace právníků po druhé světové válce se k němu odhodlala. A hovoří jasně: Povinností demokratického státu je dát obětem možnost nahlas promluvit. Nejde o pomstu či odplatu, ani o to, aby ta žena seděla ve vězení. Jde o to ukázat pravdu a vypořádat se s výmluvami obviněných a ukázat jim, že si sami před sebou lžou. Jde o to, aby bezpráví, kterého se Němci dopustili, zůstalo v povědomí všech lidí a nemohlo se už snadno opakovat.
Připomínám tento proces proto, že i u nás probíhají procesy s bývalými důstojníky či agenty Státní tajné policie z doby 1949 až 1989, kteří se podíleli na vraždách či pronásledování tzv. nepřátel režimu, nebo s lidmi, kteří se dopustili v nedávné době různých podvodů či falešně vylákali dotace a okrádali občany. A rovněž od nich slyšíme: Je tomu dávno, už si nic nepamatuji, nebo tvrdí, že jde o politické procesy. Jiní se vymlouvají na stáří a bývají jim uloženy jen symbolické tresty.
Reagujeme opačně než Němci: Stále nám nedochází, že kdybychom viníky řádně a včas trestali, dnešek by vypadal jinak.
Chybí nám i soudcům odvaha říci zapomnětlivým a lhářům: A dost, o tom se s vámi dál bavit nebudu, na to máme majestát zákona.
Psáno pro ČRo Plus.