„Josef Koudelka není běžný fotograf… Nezpodobňuje skutečnost, jaká je, nýbrž jak si ji představuje a jak ji cítí… Nejvíce ho upoutává to, co se reálné situaci nepodobá, co se běžnému a navyklému vidění vymyká…“

To jsou slova historičky umění Anny Fárové, která napsala brzy po první výstavě Josefa Koudelky. Ta se konala v roce 1961 v divadle Semafor. V úvodní úvaze Anna Fárová asi nejlépe hned na samém počátku Koudelkovy profesní kariéry odhadla jeho výjimečnost. Kromě fotografií z okupace Československa v roce 1968, ho dokumentární fotografie nezajímala: na skutečnost se díval posunutým okem, hledal v ní něco, co jiní nevidí, vytvářel si svůj svět, jako každý skutečný umělec, aby ten, kdo se s jeho snímky setká, byl nucen přemýšlet a uvědomil si, že to, co vidí, je jenom pouhý povrch. Kvůli snímkům z okupace byl nucen opustit Československo a do svých deníků by si mohl zapsat totéž, budeme-li to parafrázovat, co si napsal Marc Chagall do knihy Můj život: „Evropa mě možná bude milovat a sní i mé Česko.“ A to se mu skutečně podařilo. Je po Drtikolovi a Sudkovi jediný český fotograf, který je zastoupen ve všech světových galériích.

Josefa Koudelku jsem znal od počátku šedesátých let z fakulty, potkávali jsme se na chodbách, ale skamarádili jsme se až o něco později, kdy Mladý svět, kde jsem tehdy pracoval jako redaktor, zveřejnil jeho profil. Brzy byl známý i mezi divadelníky, protože Libor Fára ho požádal, aby fotografoval obálky pro časopis Divadlo. Kvůli této zakázce se stal fotografem Divadla na zábradlí a Divadla za branou Otomara Krejči. V té době se rovněž objevily občas i jeho fotografie cikánů, za kterými jezdil pravidelně na Slovensko. Vlastně se na ně díval jako na herce v divadle, protože se sami rádi předváděli a on to využíval. Kniha s názvem Cikáni měla vyjít v Praze v grafické úpravě Milana Kopřivy v roce 1969, ale byla již zakázaná. Vyšla poprvé po létech až v Paříži a v různých modifikacích vychází dodnes.

Josef Koudelka Západ fascinoval nejen svými fotografiemi: Vznikly tam cykly Chaos, Exily, Ruiny a hned po roce 1989 u nás nafotografovaný i Černý trojúhelník, vyšel v grafické úpravě Clary Istlerové atd., ale i svým způsobem života: Nic od nikoho nechtěl, spal na zemi buď ve spacáku v přírodě, nebo v ateliérech svých přátel, dlouho neměl svůj byt a nežil se svými dětmi: věnoval se pouze fotografii v agentuře Magnum. Jeho obnošené džíny a boty se vystavují po světě spolu s jeho fotografiemi jako artefakty. A takový je dodneška: 10. ledna slaví 85. narozeniny a současně připravuje k vydání ve Spojených státech a ve Francii publikaci s názvem Josef Koudelka Next s podtitulem Vizuální biografie od Melisy Harris. Česká verze by měla vyjít v Torstu, kde již vyšly i jeho Deníky. Kniha má asi 360 stran a několikanásobně více fotografií Současně probíhá jeho výstava ve Švýcarsku, v Laussanne, s názvem Ikonar a s podtitulem Archivářské konstelace. Jde o výběr kurátora Stuarta Alexandera z 30 000 negativů a má asi 260 stránek. V Praze chystá spolu s typografem Alešem Najbrtem dvě knihy: první bude mít název Assylum, druhá název nemá, ale budou tam fotografie festivalů z Palerma, Itálie a Portugalska. Ve Francii, v Magnu, má ještě práci na půl roku a pak se chce definitivně přestěhovat do Prahy. Je to evidentně čiperný kmet. Přejeme mu, aby vydržel.

Napsáno pro ČRo Plus.