Drzost každého skutečného umělce je ve výzvě Boha k soutěži o podobu světa, říká vousatý bonmot.

Každý umělec si vytváří vlastní svět, i když jeho smyslem není stávající svět, jak ho dle Bible Bůh stvořil, změnit, ale jen ho posunutým okem, slovem či překvapivými tóny nahlédnout jinak a vyzvat nás, nikoliv Boha, abychom o něm přemýšleli. Je výzvou proti bezhlavému smíření s každou banalitou, s napodobeninami, které představují příliš opotřebovaná slova, obrazy či melodie. Ta člověka navádějí jen do pohodlné slepé uličky, která nás šálí a vede od závazně žitého a namáhavého života.

Tomáš Garrigue Masaryk si ve své pracovně nechal udělat celou stěnu plnou přihrádek, říkal jim holubníky, a do nich si ukládal nápady, myšlenky svoje i druhých k různým tématům. Když byl některý holubník plný, nechal se obsahem inspirovat a dával použitým slovům a myšlenkám nový, překvapivý kontext.

Zdá se mi, že podobně pracuje malíř Tomáš Císařovský. Možná má taky v ateliéru knihovnu, do které si ukládá fotografie a obrazy osob či záznamy situací, které považuje pro různá historická období za symbolická a ikonická. Protože ale se tyto obrazy příliš opotřebovaly, jejich obsah vyčpěl či dokonce zapáchá, nebo se v nás zakotvil v dávno neexistujícím přístavu a my mu propůjčujeme neplatný význam, rozhodl se na nich dál pracovat.

Oživil je, propůjčil jim nový kostým v nečekané mlžné situaci. A protože pro Tomáše Císařovského se staly obrazy druhým mozkem i srdcem, snaží se jim – jak předvedla jeho výstava ve Špálově galerii v Praze – vdechnout nový život, vyzvat nás k nesmířlivosti s banalitou, k probuzení naší hlavy.

Podobně kdysi asi myslel i Marc Chagall, jak se můžeme dočíst v jeho pamětech Můj život, které napsal ve 35 letech. Cituji: „Měl jsem dojem, že se pořád pohybujeme na povrchu hmoty, že se stále bojíme pomořit do chaosu, zbořit a obrátit si obvyklý povrch pod nohama.“ Zmiňuji Chagalla proto, že některé postavy Tomáše Císařovského mě ho silně připomněly, viz třeba na akvarelech První housle nebo Vlaho z roku 2021. Zdá se mi, že Chagall pracoval podobně, pracoval s ikonickými obrazy z Vitebska, jeho rodného městečka, které nosil celý život v sobě, ač žil většinu života ve Francii, a jen jim propůjčuje nový, básnivý kontext, který se nám pevněji zasekne do oka.

Výstava Tomáše Císařovského se jmenuje Bujovacova panna podle figuríny, která zbyla v jeho bývalém ateliéru po předchozím malíři a která ho bedlivě sleduje léta při práci a najdeme ji i na výstavě. Je výzvou pro návštěvníky, je němě hlučná. Její hadrová tvář křičí: Nebuďte loutkami ve hře, která je vám předkládaná jako pravda. Žijte život jako výzvu k vlastní interpretaci. Buďte sami sebou jako byli lidé na některých obrazech Tomáše Císařovského, mezi nimiž lze nalézt filozofa Ladislava Klímu, všeumělce Josefa Váchala, bratry Čapky, bítníka a básníka Allena Ginsberga, frontmena Ocaska, režisérku Věru Chytilovou či Paula Gauguina, nebo dokonce i vlastní matku a sama sebe. Znalci rovněž poznají motocyklového závodníka Antonína Vitvara, baskytaristu Vladimíra Padrůňka ze skupiny Jazz Q, ale i symbolickou postavu roku 1968, Alexandera Dubčeka, jehož fotografii jak skáče do vody z vysokého můstku přinesl kdysi na titulní straně Mladý svět.

Známý snímek malíř posunul na obraze k zjevné tragédii. A podobně pracuje s Hurvínkem, první kosmonautkou Valerii Těreškovovou i první superstar modelingu Pavlínou Pořízkovou. Na obrazech najdeme i básníka Vladimíra Holana, který vycházel z domku na Kampě jen v noci a v bačkorách se procházel po Karlově mostě. Cituje z něj v úvodu katalogu: „Myšlenka ztracená v očích jednorožce, objevuje se znova ve smíchu psa…“ A přesně o tohle Tomáši Císařovskému jde: objevit ztracené kontexty na místech, kde je nečekáme. Je to příležitost si složit jeho obrazy jako stavebnici minulých desetiletí. Nikde hrůza či zášť, jen jemná ironie malovaná mřížkou šedého zákalu. Takový je úsměv štětce Tomáše Císařovského.

Psáno pro ČRo Vltava.