Nejdříve na nás zaútočila corona, pak přišla válka, po ní následovala energetická krize a inflace, a to ještě nehovoříme o změně klimatu, s kterou se zatím taky neumíme účinně vypořádat.

To jsou důvody, proč si dvaapadesátiletý německý sociolog Andreas Reckwitz, profesor Humboltovy univerzity v Berlíně, položil v Deutschlandfunku otázku: O čem tyto krize vypovídají? A odpověděl: „Hlavně o tom, že nechápeme, že krize v moderní společnosti nepředstavují žádný výjimečný stav, ale naopak jsou známkou normality, protože moderní společnost se nachází vždy v nějaké nerovnováze, která tyto krize vyvolává.“

Jinými slovy Reskwitz říká, že krizový motor jen potvrzuje, že v moderní společnosti existuje neustálý pohyb, který boří staré hodnoty. Jako příklad uvádí ekonomiku, v níž některé obory zanikají a jiné se rodí, technologie nahrazují staré výrobní modely, kultura vytěsňuje či vytlačuje hodnoty, které platily donedávna. V současnosti můžeme zaznamenat například velkou poptávku po IT odbornících, jejichž platy zázračně rostou, a naopak se začínají prodávat staré velké marketingové firmy, které byly dlouho na výslunní, protože si marketing začaly dělat firmy samy.

Reskwitz říká: „Každý moderní proces v dějinách představil nové vítěze a zároveň nové poražené: jedince, kteří se nestačili včas zorientovat ve změnách, které přicházejí.“

Výsledek je zřejmý: Zdravá společnost produkuje nekonečný proces konfliktů mezi těmi, kteří na modernizaci vydělávají a těmi, kteří na ni prodělávají. Protože tento proces se v poslední době zrychlil, posílilo to populisty, kteří se místo dopředu dívají dozadu, což rádi slyší ti, kteří se v nové rychlostní a globální společnosti neumějí orientovat, i když návrat k žádným zlatým starým časům nemůže nastat.

Tomuto vývoji ještě pomohlo prosíťování společnosti, které vede k tomu, že malé a lokální starosti je možné snadno nafouknout a učinit z nich gigantické celospolečenské problémy. To jsme podle Reckwitze zažili jak u pandemie corony, tak u finanční krize. A i u klimatické krize, která je způsobena velice často lokálními aktivisty, kteří vybudí nafouklou hysterii strašení, že už došlo k bodu zvratu a není návratu k nové rovnováze. Sociolog doslova říká, cituji: „Čím více bude naše společnost prosíťovaná, tím víc se bude zvětšovat strašení dalšími krizemi. A samozřejmě i globalizace minulých desetiletí se stala dalším motorem, který vyvolává krize.“

Proto podle něj krize nebudou mít nikdy konec, nedá se jim nikdy zabránit, a to platí jak pro každého člověka, tak pro každou společnost. Úkolem politiků a občanů je tyto krize zvládat a řešit tak, aby nedocházelo ke skutečným katastrofám. Víra v to, že někdy bude ve společnosti rovnováha a všichni budou spokojeni, je pustá iluze, s kterou se můžeme setkat jen v pohádkách. Český sociolog Jiří Přibáň říká totéž jinými slovy: Musíme se naučit žít ve společnosti plné paradoxů. My můžeme dodat: Krize jako známka normality je jeden z nich. A vlastně to říkal i Gorgio Agamben, když mluvil v době covidu o výjimečném stavu, jako o stavu trvalém.

Psáno pro ČRo Plus.