Spisovatel musí čtenáře zaujmout a činí tak buď překvapivým příběhem, precizní konstrukcí, originálním jazykem nebo tím, že ztratí nad svým psaním kontrolu a snaží se zachytit či spíše dohonit příběhy svého mozku.

Tak se v roce 1580 zrodil ve věži zámku Michaeela de Montaignee esej jako žánr. Když se mě někdo optá, jak bych ho definoval, odpovídám: Esej je literární útvar, který umí létat, umí lopingy i přemety. Jeho slova mají blankytná křídla, ale při letu dodržují přesnou formaci, kterou autor předem nezná, a proto je u každého eseje jiná.

Claudio Magris sám říká: „Ten, kdo píše, přirozeně dobře a přesně neví, co napsal a snad ani, co chtěl psát. V knize Zakřivený čas v Kremži mne zajímá právě onen Zakřivený čas, absolutno ve zlomku vteřiny, tady a teď, vždycky, a v lásce obzvláště… Jde mi o pestrost života, jež nezná logiku toho, co předchází a co následuje.“

Snad by se taky dalo říci, že Magris se pokouší vypnout rozum, vyhnout se jakékoli kauzální konstrukci, a otevřít tím prostor múzám: ničím nekorigovanému proudu fantazie, která se nejvíc podobá snům. Esej, který je v této jeho knize všudypřítomný, je procházka pro potěšení, ne obchodní cesta. Když se hovoří o eseji, může jít jen o procházku na daném poli bez úmyslu ho vyměřit. Na tom poli se nebude orat, nebude se sít. Má zůstat loukou, neobdělaným kouskem země. Jeden z procházejících se zajímá o květy, druhý o vyhlídku, třetí hledá hmyz. I honění motýlů je dovolené. Vůbec všechno je dovolené – kromě úmyslů vyměřovače, rolníka či spekulanta…

Tímto obsáhlým úvodem se snažím přiblížit způsob tvorby Claudia Magrise, italského spisovatele a rodáka z Terstu, který se zabývá velice často osudy střední Evropy. V útlé knížce Zakřivený čas v Kremži, kterou si nadělil k osmdesátým narozeninám, se pokusil pomocí eseje spojit urputnou pravdivost s bezbřehou fantazií, aby se naznačené příběhy v jeho textu setkávaly s dalšími volními nápady, a tím se samy nečekaně proměnily. Postavy v jeho pěti povídkách, které tato kniha obsahuje, ustupují stranou, stávají se pobočníky vlastních úspěchů, kterých autor dociluje volným tokem nápadů, které knihou proudí zcela přirozeně, jako potok lesním porostem, a tím dosahuje jakoby mimochodem zvláštní záře, která nás každou chvíli oslňuje.

První povídka se jmenuje Vrátný a vypráví o penzistovi, který se kdysi vypravil z Polska do Terstu, kde se z něj stal velice úspěšný podnikatel. Zastihujeme ho v okamžiku, kdy provozní vedení mnoha svých firem předal výkonnému řediteli a z nudy, protože neumí lelkovat, se rozhodne účastnit konkurzu na vrátného v jedné z vlastních budov ve městě. Konkurz vyhraje, Povídka je o cestě tohoto muže přes Terst do vrátnice, při níž mu v hlavě bzučí různé momenty jeho života.

„Nevěděl, kdy k tomu došlo, ale ví, že potřeba vést a vyhrávat je pryč… jednoho rána vstal a ta potlačovaná tíseň byla pryč, uletěla jako pták z temného hustého křoví. Možná vlezla na hřbet někomu jinému, kdo dál podepisuje důležitá rozhodnutí, ale rozumí jim čím dál méně. A on byl znenadání volný... Teď byl svět jen pes, který ho už nemůže kousnout, který skotačí a hraje si s ním.“

A podobně je tomu i v povídce, podle které je pojmenována celá kniha: Spisovatel po úspěšné přednášce o Kafkovi ve Vídni, zajede do Kremže, kde potká dámu, která prohlašuje, že je kamarádkou jeho spolužačky z gymnázia. Toto letmé banální setkání mu připomene školní krásku Nori, kterou všichni obdivovali, ale ona hrdě proplula jejich životem, aniž se s kýmkoliv ze spolužáků skamarádila. A najednou, se tento muž dozví, že tato Nori, s kterou on nikdy nepromluvil ani slovo, skoro po šedesáti letech o něm vypráví jako o starém kamarádovi. Stane se z něj stařec, který teprve po mnoha letech dostihne dívku, již jednou večer zahlédl a jen ve vzpomínce tak vyrovná nesplacený účet.

Jak vidno Claudio Magris, je spíš básník než prozaik, je to čaroděj. Rozhodně mu nejde o příběh, který je vždy povrchní, ale to, co ho vyvolává, co ho vypudilo z pohodlí. Ví, že láska ke slovům i k ženám je hazard, který ale v člověku utkví až do smrti. A k tomuto přesvědčení mu v literatuře pomáhá právě essej.