„Dnes sa vládca sveta, ani keby ho mučili, neprizná, za čím túži: „Nakloň sa nado mňa ty krásna, materská bytosť.“ Erika, Miláčik, ja nie, to ja som nezošalel, zošaleli vládcovia sveta, lebo raz žena, v ktorej videli materské božstvo, im to odoprela (lebo ju urazili). A preto, preto ich slasťou naplňuje, keď nad nimi miesto materského poprsia na orbite tejto zemegule putujú ich policajné mocenské hliadky na palube kozmických lodí. Dnešní vladcovia sveta si kupujú milenky svojou mocou. Mocou platené milenky statujú nad nimi.“

To je ukázka z textu Dominika Tatarky: Vlčice – žena – totem, dopisu, které na počátku sedmdesátých let psal Erice Podlipné. Ta je mnohem později uspořádala a vydala v souboru nazvaném Rozhlady s Tatarkom. Dopisy vznikaly po roce 1969 v době jeho největší perzekuce, kdy nesměl publikovat, chodil často na výslechy a byl jako chartista, stejně jako slovenská spisovatelka Hana Ponická, neustále pod dohledem StB. Osobní duchovní svobodu nacházel pouze v milostných vztazích. Jeho osobitá démonická imaginace je obtiskem stavu jeho duše.

Formu dopisů zvolil Tatarka i později asi v jeho vrcholné knize Písačky, kterou dopsal v toce 1984. Adresátem je mladé děvče žijící v Paříži, kde autor před válkou po ukončení Karlovy univerzity studoval. Sice jde evidentně o fikci, ale byl inspirován skutečnou korespondencí, z které jsem citoval. V době, kdy autor knihu psal, mu bylo kolem sedmdesáti let. Jde o magickou reflexi Tatarkova celého života. Proto taky jméno milované osoby je Lutetia, což je latinské pojmenování Paříže, kde zřejmě prožil nejkrásnější chvíle svého života. Písačky vyšly poprvé v exilu a v Praze až v roce 1999 v Labyrintu.

Dominik Tatarka se narodil před 110 let 14. března, v Plevniku, Po návratu z Paříže působil jako profesor na gymnáziu v Žilině a Turčanskom svätom. Po válce, v níž působil v odboji. byl redaktorem různých novin, v roce 1968 šéfredaktorem týdeníku Literárny život. V roce 1969, kdy měl za sebou vydaných 16 knih, mu ještě stačili udělit titul Zasloužilý umělec. V době zákazu publikování žil v Bratislavě ve dvou podkrovních místnostech svého domku pod Slavínem. V půli sedmdesátých let mě k němu zavedla kamarádka, věnoval mi knihu Proti démonom a podepsal se jako Dom-i-Nik.

Dnes si můžeme dovolit říci, že to byl největší slovenský prozaik druhé půlky XX. století.