Asi všichni píšeme buď cíleně, nebo z podvědomých a třeba nikdy neartikulovaných či nepřiznaných důvodů, abychom se zbavili alespoň do jisté míry chmurných strastí, bolavých úzkostí, útrap či se lépe orientovali sami v sobě. Proto své problémy svěříme papíru, nebo kvůli tomu, abychom alespoň na chvíli přežili svou smrt.

Čtyři díly deníků režiséra a scénáristy Pavla Juráčka i kniha O Pavlovi jeho bývalé partnerky u nás vystudované filozofky a ve Spojených státech teoložky Dani Horákové to názorně stvrzují. Pavel Juráček se potřebuje ze svých úzkostných mrákot a zběsilé nenávisti k sobě, k ostatním lidem včetně Dáni i k celému světu vypsat, svléknout se z vlastní hněvivé kůže, ale je zřejmé, že myslel i na to, že deníky jednou vyjdou: že tu pohmožděnou kůži někdo najde.

Kniha O Pavlovi Dani Horákové mou spekulaci jen stvrzuje. Do programu zdramatizované knihy napsala: „Olga Sommerová o mně pro Českou televizi točí dokumentární film, moje knížka O Pavlovi bude zfilmována a dramatizována v Divadle Na Zábradlí. Takže se asi přežiju – i když coby filmová postava čili plod fantazie umělců, již jsou o nejméně dvě generace mladší. Proč zapírat, lichotí mi to, mám radost, ale pořád ještě vlastně nevím, co si o tom mám myslet… Jo, a jedna studentka o tom mém povídání píše diplomku.“

Píši tento text i proto, že jsem oba protagonisty znal, a trnul jsem z toho, jak se s tou těžkou situací Daňa srovnala. Pavla Juráčka jsem znal nejen z Československa, ale zažil jsem ho i v exilu, kde na první pohled se záměrně snažil o sebedestrukci: Sám na sobě i na své partnerce se krutě mstil a všem zlořečil za to, že se nedokáže přinutit k tomu, aby se naučil německy a sociálně se přizpůsobit. Bez dokonalé znalosti němčiny, kterou již ve dvaačtyřiceti letech nemohl nikdy zvládnout, neměl možnost svou rozdrásanou vyvrženost překlopit do literatury jako se mu to povedlo doma ve filmech Postava k podpírání a Případ pro začínajícího kata nebo třeba Elfriede Jelinek, Thomasi Bernardovi či Petru Handkemu v německy mluvícím prostředí.

Daňa Horáková díky nové situaci, v které se nedokázal zmalátnělý Pavel Juráček orientovat, prošla s ním doopravdy peklem, ale i vrcholnými prožitky zářivé lásky, a to zvláště když se spolu vystěhovali v roce 1977 do Německa: on ji bil (což mu v dopise doporučoval i Ludvík Vaculík), ponižoval, nadával, rozmlátil ji německý psací stroj, ale sám nic nedělal jen spal, pil alkohol, listoval si v encyklopedii Britannica a psal deník.

Daňa Horáková, která vyrostla bilingválně a v Německu se cítila jako doma, se snažila mu pomoci, živila ho, ale on upadal stále do zlobnější letargie a deprese, až se v roce 1983 rozhodl k návratu do Čech. A právě o této nejkrutější době, kdy zřejmě trpěl obsedantně-kompulzivní poruchou, je hra, která měla premiéru v divadle. A proto z dramatizace vypadlo to, co je na knize nejzajímavější, a to je esejistické rozjímání a hledání širokých kontextů, na kterých se snaží autorka pochopit čím ji Pavel Juráček vábil a učaroval a proč ho přes všechny nehoráznosti dodnes miluje i proč knihu musela napsat: zbavila se tak hrůz z černého myslivce, ale uchovala v sobě obraz uhrančivých černých očí milujícího, byť chlípného muže. Kniha pro ni měla terapeutický charakter. To je také důvod, proč stojí za to si po shlédnutí divadla knihu O Pavlovi přečíst.

Napsáno pro ČRo Vltava.