Pán času stoupal na vrchol našich možností v letech 1968 i 1989 a my jsme prokázali, že se neumíme poučit. Stvrdila to naše rétorika při 55. výročí okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy.

Plácali jsme se po zádech, mávali slovníkem plným nacionálního sentimentu a heroizovali jsme své kapitulantství. V obou případech jsme chválili postoje naší kulturní veřejnosti, která podporovala v roce 1968 reformy a v roce 1989 ještě před listopadem dávala obyvatelstvu spolu s disentem jasně najevo, že vyžaduje změnu. To je sice pravda, ale v důsledku právě tito veřejní intelektuálové, včetně nás novinářů, zklamali, a to jsme si nepřiznali: Mámivými slovy přesně popisovali chyby či dokonce zrůdnosti tehdejší politiky, ale zůstali pouze u verbálních gest, nedostáli jsme povinnosti i v emocionálně vyhrocené situaci mít chladný odstup a upozorňovat na chyby, kterých se dopouštěli protagonisté událostí.

V tzv. obrodném procesu před okupací se politici soustředili pouze na ekonomiku a na vnitřní politiku, proto pak Sovětský svaz mohl snadno celou zemi okupovat.

A podobně po roce 1989 jsme zase podlehli bláhovému heslu: Nebudeme jako oni a politikům jsme nepřipomněli, že sebepravdivější verbální vyjádření jsou důležitá pro etiku a estetiku, ale v politice hrají jen vedlejší roli. Politika je o boji o moc, v které vítězí silnější strana a její drzé lži.

To se stalo v roce 1968 proto, že reformní komunisté se vůbec nesnažili o reformy v diplomacii ani v armádě a SNB, nepočítáme-li vystoupení generála Václava Prchlíka a reformy Josefa Pavla v StB, které ovšem začaly až v květnu a do srpna se nic moc nezměnilo. Kdyby politici tehdy byli pod větším tlakem veřejných intelektuálů, kteří by je na nedůslednost upozorňovali, museli by hledat spojence nejen v Jugoslávii a Rumunsku, ale i mezi socialisty v západní Evropě, mezi demokraty v USA, a hlavně využít hraničních konfliktů mezi Sovětským svazem a Čínou na ostrově Damanskij a přimět ji alespoň k verbální podpoře. V armádě, která podléhala velení Moskvy by to bylo těžší, ale jak ukazuje případ holešovského VII. výsadkového pluku, kdyby bylo takových posádek připravených bránit republiku víc a k Rusům by se to doneslo, byla by situace jiná. Dali bychom jasně světu najevo, že jsme ochotni se bránit, Rusové by měli těžší rozhodování.

A podobně po roce 1989 veřejní intelektuálové důsledně netlačili na změny v politických strukturách, lustrační zákon nakonec přestal platit a ti, co měli zkušenost a peníze z minulého režimu, si vybudovali svou paralelní mocenskou strukturu. Ta vyprodukovala i premiéra Andreje Babiše, který má svůj mocenský aparát, včetně své bezpečnostní divize, kde pracuje řada bývalých i novějších důstojníků bezpečnostních složek, kteří shromažďují informace na konkurenční politiky, zatímco i současná vláda, která má ve Sněmovně většinu, liknavě prosazuje změny ve strukturách, které si pyšný vandal vybudoval ve všech státních institucích. Dokonce se vláda bojí i takových věcí, jako jsou obstrukce. Výsledek je zřejmý: Celý stát i občané musí šetřit a Babišovy podniky na krizi v minulém roce vydělaly stovky milionů, jak ukazují právě zveřejněná čísla.

Napsáno pro ČRo Plus.