Po pětapadesáti letech od „bratrské pomoci vojsk Varšavské smlouvy“ tehdejšímu Československu, jak se říkalo okupaci převážně sovětské armádou, je možné se na tuto tragickou událost podívat střízlivějším okem. Takový pohled v širším kontextu vykazuje naivitu na obou stranách.

Čeští a slovenští politici, kteří stáli v čele tzv. obrodného procesu, vykázali značnou naivitu v posuzování našich pokusů o demokratičtější socialismus tehdejším sovětským vedením: Asi zapomněli na bolševizaci komunistické strany v letech 1928 a 29, která znamenala rozchod s naší doposud převládající socialistickou tradicí, v jejímž čele stál Bohumír Šmeral, bývalý předseda sociální demokracie a spoluzakladatel KSČ. Bolševizace představovala naprosté podřízení Moskvě. V komunistické hantýrce šlo o likvidaci sociálnědemokratických přežitků. Vedení se ujal Klement Gottwald, který minulé směřování nazval „sociálfašismem“.

Spolu s Gottwaldem se do vedení dostala skupina mladých lidí školených již od roku 1924 v Moskvě. Šlo většinou o nedovzdělané, původně často nezaměstnané a mladé lidi, kteří věrně sloužili Moskvě, protože jinak by ztratili existenční zázemí. Patřili tam mimo jiné Slánský, Šverma, Kopecký atd.

Ti začali hovořit o Československu jako o imperialistickém státě, který podporuje válečné přípravy proti Sovětskému svazu. Díky této rétorice se členská základna tehdy snížila z původních asi 100 tisíc členů na 25 tisíc, nový nárůst členů přišel až se začátkem hospodářské krize po roce 1932. K podobné proměně, která u nás připravila podmínky pro únor 1948, došlo postupně i v jiných komunistických stranách a Stalinova doktrína, která vyžadovala totální podřízení Moskvě v myšlení i v praxi, ovládla později celý tzv. socialistický blok. Proto byly tvrdě potlačeny protesty v Polsku či v Maďarsku v roce 1956 a chování Moskvy od podzimu 1967 do srpna 1968 nenaznačovalo, že by se něco změnilo. To naše tehdejší vedení nechápalo a naivně si myslelo, když mimořádný sjezd KSČ v září 1968 odsouhlasí reformy: krize bude zažehnána.

A podobná naivita, jak ukázaly archivy, panovala v Moskvě. Sovětské vedení bylo přesvědčeno, že v Československu je dost lidí, kteří invazi uvítají jako záchranu socialismu a uvěřili skupině prosovětských představitelů KSČ Drahomíru Kolderovi, Aloisi Indrovi a Oldřichu Švestkovi, kteří předložili Moskvě plán státního převratu. Ten počítal s tím, že bude hned na 22. srpna svoláno plénum ÚV KSČ a zasedání Národního shromáždění, které pučisty podpoří. Podobně noviny měly zveřejnit výzvu skupiny kulturních pracovníků, která invazi podpoří, což bylo zcela vyfantazírované, protože právě novináři a spisovatelé sehráli jak před invazí, tak po ní, zásadní roli v podpoře reforem.

Nic z toho se nepovedlo. Cizí vojska v Československu doopravdy skoro nikdo nevítal, odpor zvláště v Praze byl masový. To mohu potvrdit sám: viděl jsem to na vlastní oči.

Napsáno pro ČRo Plus.