Hostina lidských zvláštností Woody Allena
„Naděje je věc opeřená. Ta opeřená věc není naděje. Ukázalo se, že je to můj synovec. Musím ho vzít k odborníkovi do Curychu.“ Asi se nebudu moc mýlit, když si myslím, že většina vášnivých čtenářů podle této věty uhodne autora: Woody Allena.
Woodymu Allenovi u nás vyšla nedávno další kniha. Jmenuje se Stav beztíže a přeložil ji Michal Žantovský. Je to jeho pátá knížka, vydal ji v roce 2022. A jak řekl novinářům, žádné filmy už nechce točit, chce psát jen knihy. Tahle vyšla po více než patnácti letech. Chápu ho, léta točil jeden film ročně, a to člověka po osmdesátce přestane bavit. Člověk pak touží alespoň po jedné změně. Tohle není citát z Allena, to je moje zkušenost ze života. Z něho si pamatuji tuto větu: „Nepiju – mý tělo lihoviny nesnese. Na Silvestra jsem měl dvě Martini a snažil jsem se unést výtah a odletět s ním na Kubu.“
Ale zpět k jeho nové knize: Ta se skládá z řady krátkých povídek, z nichž část vyšla v časopise The New Yorker a jedné delší, která nese název Dospívání na Manhattanu. Rozdíly mezi těmito dvěma částmi nejsou jen v délce, ale i ve způsobu psaní, v zacházení s fantazií. Autor absurdními metafory hýří, staví z nich pyramidy a nenechá čtenáře vydechnout, stále je překvapuje novými nápady.
První povídka začíná vzpomínkou na to, že každý, kdo vhodil zapálenou sirku do nádrže muničního vozu ví, že může z tohoto nejmenšího gesta vyloudit mnoho decibelů. V další povídce se postava po smrti převtělí v humra, a když je humr převezen do nóbl restaurace a hozen do akvária, zjistí že jeden z dalších humrů je jeho převtělený parťák z kanasty. A jindy velký mág, na kterého vystřelí z blízkosti puškou, chytí smrtící kulku obratně přednímu zuby, které neutrpěly sebemenší úhonu, až na trochu poškrábanou sklovinu. Z takových obrazů bych mohl sestavit celý text a některé repliky z jeho filmů jsou již součástí americké intelektuální kultury jako jsou u nás citáty ze Švejka či z Járy da Cimrmana, který říká: „Jsem bezvýhradný ateista, až se bojím, že mě Pánbůh potrestá.“ A Woody Allen mu odpovídá: „Pokud se ukáže, že Bůh existuje – je to nejhorší, co se o něm dá říci, že je nešika.“
Závěrečná povídka představuje úplně jiný žánr: je do značné míry autobiografická a absentují v ní pitoreskní obrazy a představy: je vyznáním lásky k Manhattanu, plná jemných a upřímných postřehů a přiznání k naivní představě o boháčích, kteří tam žijí. Jejich mentalita je mu nesrozumitelná. Je to vyprávění vnitřně smutného muže, který se snaží sám sebe přehlušit humorem.
Allenovo alter ego v této povídce představuje dvaadvacetiletý Jerry Sachs vyrostlý v Brooklynu, v přízemním cihlovém činžáku. Pochází z chudé židovské rodiny: rodiče mluvili jidiš a německy a on, jak může, tak uteče od rodiny, ožení se a žije v Sohu, v maličké garsoniéře, ale mnohem blíž Brodwaye, což byl jeho sen: Přál by si, aby právě tam se jednou hrály jeho hry. Věří, že iluze potřebujeme, protože kdybychom si sami sobě nelhali, nepřežijeme ani den. Když Sachs zrovna nepíše, sedává na lavičce v Central Parku u rybníka a sní o budoucnosti. Jednoho dne ho překvapí krásná dívka, která se posadí vedle něho. On ji po značných rozpacích osloví, oba se do sebe zamilují a on se díky ní dostane do společnosti, která nezná bídu a je lačná po všech zážitcích světa jako je pojídání šneků až po sexuální orgie, s čímž se Sachs neumí smířit: šneka tajně vyplivne a nemá chuť souložit s celým pěveckým sborem mormonského svatostánku. Opět zůstane sám se svým psacím strojem Olivetti a s trápením nad svou první hrou, kterou má uvést divadlo Minetta. Woody Allen alias Jerry Sachs zase zjistí, že naděje je věc opeřená, které občas to peří opadá. Kniha stojí za přečtení, protože nám připomíná, že teprve za každou deziluzí, či vlastním selháním, snad můžeme zahlédnout něco pevného, pokud si nezkazíme oči a nemáme strach ze skutečnosti.
Napsáno pro ČRo Vltava.
Woodymu Allenovi u nás vyšla nedávno další kniha. Jmenuje se Stav beztíže a přeložil ji Michal Žantovský. Je to jeho pátá knížka, vydal ji v roce 2022. A jak řekl novinářům, žádné filmy už nechce točit, chce psát jen knihy. Tahle vyšla po více než patnácti letech. Chápu ho, léta točil jeden film ročně, a to člověka po osmdesátce přestane bavit. Člověk pak touží alespoň po jedné změně. Tohle není citát z Allena, to je moje zkušenost ze života. Z něho si pamatuji tuto větu: „Nepiju – mý tělo lihoviny nesnese. Na Silvestra jsem měl dvě Martini a snažil jsem se unést výtah a odletět s ním na Kubu.“
Ale zpět k jeho nové knize: Ta se skládá z řady krátkých povídek, z nichž část vyšla v časopise The New Yorker a jedné delší, která nese název Dospívání na Manhattanu. Rozdíly mezi těmito dvěma částmi nejsou jen v délce, ale i ve způsobu psaní, v zacházení s fantazií. Autor absurdními metafory hýří, staví z nich pyramidy a nenechá čtenáře vydechnout, stále je překvapuje novými nápady.
První povídka začíná vzpomínkou na to, že každý, kdo vhodil zapálenou sirku do nádrže muničního vozu ví, že může z tohoto nejmenšího gesta vyloudit mnoho decibelů. V další povídce se postava po smrti převtělí v humra, a když je humr převezen do nóbl restaurace a hozen do akvária, zjistí že jeden z dalších humrů je jeho převtělený parťák z kanasty. A jindy velký mág, na kterého vystřelí z blízkosti puškou, chytí smrtící kulku obratně přednímu zuby, které neutrpěly sebemenší úhonu, až na trochu poškrábanou sklovinu. Z takových obrazů bych mohl sestavit celý text a některé repliky z jeho filmů jsou již součástí americké intelektuální kultury jako jsou u nás citáty ze Švejka či z Járy da Cimrmana, který říká: „Jsem bezvýhradný ateista, až se bojím, že mě Pánbůh potrestá.“ A Woody Allen mu odpovídá: „Pokud se ukáže, že Bůh existuje – je to nejhorší, co se o něm dá říci, že je nešika.“
Závěrečná povídka představuje úplně jiný žánr: je do značné míry autobiografická a absentují v ní pitoreskní obrazy a představy: je vyznáním lásky k Manhattanu, plná jemných a upřímných postřehů a přiznání k naivní představě o boháčích, kteří tam žijí. Jejich mentalita je mu nesrozumitelná. Je to vyprávění vnitřně smutného muže, který se snaží sám sebe přehlušit humorem.
Allenovo alter ego v této povídce představuje dvaadvacetiletý Jerry Sachs vyrostlý v Brooklynu, v přízemním cihlovém činžáku. Pochází z chudé židovské rodiny: rodiče mluvili jidiš a německy a on, jak může, tak uteče od rodiny, ožení se a žije v Sohu, v maličké garsoniéře, ale mnohem blíž Brodwaye, což byl jeho sen: Přál by si, aby právě tam se jednou hrály jeho hry. Věří, že iluze potřebujeme, protože kdybychom si sami sobě nelhali, nepřežijeme ani den. Když Sachs zrovna nepíše, sedává na lavičce v Central Parku u rybníka a sní o budoucnosti. Jednoho dne ho překvapí krásná dívka, která se posadí vedle něho. On ji po značných rozpacích osloví, oba se do sebe zamilují a on se díky ní dostane do společnosti, která nezná bídu a je lačná po všech zážitcích světa jako je pojídání šneků až po sexuální orgie, s čímž se Sachs neumí smířit: šneka tajně vyplivne a nemá chuť souložit s celým pěveckým sborem mormonského svatostánku. Opět zůstane sám se svým psacím strojem Olivetti a s trápením nad svou první hrou, kterou má uvést divadlo Minetta. Woody Allen alias Jerry Sachs zase zjistí, že naděje je věc opeřená, které občas to peří opadá. Kniha stojí za přečtení, protože nám připomíná, že teprve za každou deziluzí, či vlastním selháním, snad můžeme zahlédnout něco pevného, pokud si nezkazíme oči a nemáme strach ze skutečnosti.
Napsáno pro ČRo Vltava.