Jak nedávno sdělil v Paříži prezidentu Petru Pavlovi český velvyslanec Michel Fleischmann, dle neoficiálních zpráv z redakce Le Figaro, bude Milan Kundera ve Francii v roce 2023 patřit mezi nejprodávanější autory v kategorii klasického románu a esejistiky s prodaným nákladem 150 000 výtisků. Asi tomu tak bude, protože již po jeho smrti Le Parisien psal, že jen Nesnesitelné lehkosti bytí se prodalo sto tisíc.

Takový náklad není veliký, náklady bestsellerů ve Francii převyšují milion výtisků, jedná se však o jiné žánry. Kunderův úspěch signalizuje, že poptávka po čtení, které provokuje myšlení, nevyhasla. V románu Milana Kundery Nesmrtelnost, najdeme fiktivní setkání Goetheho s Hemingwayem: „Víte, Johanne,“ řekl Hemingway, „mě pořád obžalovávají, místo aby četli moje knihy, píší knihy o mně. O tom, že jsem neměl rád manželky. Že jsem dal po hubě jednomu kritikovi. Že jsem lhal. Že jsem byl pyšný. Že jsem onanoval. Že jsem neměl rád maminku.“

„To je nesmrtelnost, “ řekl Goethe. „Nesmrtelnost je věčný soud.“ A Hemingwaye smutně odpověděl: “Člověk si může vzít život. Ale člověk si nemůže vzít nesmrtelnost.“ Jak je vidět, Milan Kundera tohle moc dobře věděl: Zájem o jeho osobu v jednu dobu byl větší než o jeho dílo, ač on si celý život přál, aby za svým dílem zmizel jako pára. Bohužel tím ale vyprovokoval ještě větší zájem o svou osobu. Zdá se, že jsme, alespoň ve Francii, svědky opaku: Kunderova smrt zvýšila na čas zájem hlavně o jeho dílo.

Smysl Milana Kundery pro hravost a lehkost románového textu, tedy „románu bez přívlastků“, stojí na přesvědčení, že poznání či odhalení autor dociluje specifickými prostředky intuitivní evokace, která je podle něj fundamentální funkcí románové tvorby a jedinou jeho morálkou. Poznání, které zprostředkovává, nepodává nikdy historicky věrný obraz doby ani kritickou analýzu, jde jen o umělecký experiment s lidskou existencí.

Zřetelně je to vidět v jeho povídce Nikdo se nebude smát, v níž všechny postavy: tedy asistent kunsthistorie na fakultě, jeho přítelkyně Klára, amatérský badatel o Mikuláši Alšovi Záturecký, jeho rázná žena i všechny další postavy, jejichž jednání, úmysly a způsoby konání se nečekaně obrátí, poukazují na nevypočitatelnost světa i komičnost všech postav.

Všichni na své kroky doplácejí a jako jediný, kdo je nakonec své prohry, ztrátu zaměstnání, ztrátu přítelkyně i možnou ztrátu podnájmu, ochoten interpretovat jako šťastný krok, je pan asistent: Objeví totiž v té sérii průšvihů znovuzískání svobody. A není to podvod: Protože odmítl přistoupit na vnucenou etiku i estetiku, s kterou krutě nesouhlasil, i když k ní byl donucen původně neodvahou napsat, co si o špatné práci Zátureckého myslí.

Právě v tomto odmítnutí všech schematických nánosů myšlení a postojů je Kunderova specifika: Místo aby zastavil myšlení, akceleroval ho.