Exilová nostalgie. I tak by se dala nazvat kniha spisovatele Josefa Jedličky, narozeného v roce 1924 a básníka Ivana Diviše, narozeného v roce 1927, která nese název Poslední průvodce Prahou.

Oba pražští autoři se ocitli po srpnu 1968 v Mnichově, kde pracovali v rozhlasové stanici Svobodná Evropa. A jako většina exulantů, vzpomínali i oni tklivě na Prahu, což je přivedlo k myšlence „zkusme ty naše bláboly napsat,“ jak mi řekl jednou Ivan Diviš. Jde o čistě subjektivní kaleidoskop záběrů uvízlých v hlavě těmto dvěma bytostným literátům, kteří si celý život lebedili v jazyce. Uměli s ním žonglovat s laškovnou chutí.

Na jejich počínání není nic výjimečného, tyto sklony k detailní nostalgii měla v exilu i moje generace, která byla o deset či patnáct let mladší: Václav Bělohradský, který bydlel v Janově ve starém paláci, na jehož zahrádce byl pomerančovník, svou strmou uličku přirovnával k Nerudově ulici. Bruselský Jan Rubeš nejraději vzpomínal na chatu či chalupu svých rodičů v pohraničním pásmu na Šumavě, kde se daly sbírat houby do nůší. Petr Král na vilu svých rodičů a svá první veřejná vystoupení, v nichž jako dítě se snažil marně okouzlit obecenstvo krásou pírka či klacíčku. Jaroslav Marek, který žil ve Švýcarsku, si dal pseudonym podle své oblíbené restaurace u Vejvodů a pěl ódy na tamější pivo, jehož pěnu uřezával vrchní nožem. Jiří Gruša vzpomínal na kavárnu U dvou srdcí, kde s Jiřím Pištorou kuly plány na nový časopis u kávičky za korunu dvacet.

Starší bardové Jedlička s Divišem dosáhli svou pamětí samozřejmě mnohem dál. Knihu začínají vzpomínku na Akcíz, což byl pozůstatek mýtného, které se vybíralo na hranicích Prahy a na všech nádražích, kde se inkasovala tzv. potravní daň. Ta se platila do roku 1829 na tzv. potravinové čáře. Na to si nejspíš oba autoři, kteří si to sami nemohli pamatovat, vzpomněli proto, že něco podobného bylo zavedeno za německé okupace, kdy za dovoz masa ze zabíjačky hrozil i hrdelní trest.

Boží hrob je název jedné z dalších vzpomínek, které naše generace již nepamatuje. Ten se vystavoval o Velikonocích a míval prý vždy tutéž podobu: byl barbarsky a hrůzyplně barokní, vzbuzující chvějivý cit na rozhraní zjitřené zbožnosti a děsu. Vždycky to byla podlouhlá prostora na způsob jeskyně, v níž ležela figura mrtvého zmučeného těla.

Sliny se člověku zbíhají při popisu Cassaty, což byl zmrzlinářský výrobek většinou světlezelený a oranžový. Když se rozřízl připomínal vnitřnosti panenky: byly vidět totiž vrstvy citronové, banánové, oříškové, jahodové a malinové zmrzliny.

Když jsem se o Praze kdysi bavil v Mnichově s Ivanem Divišem, řekl mi: „Nestýská se mně po Československu, to je chiméra, žel ani po Čechách, páteř té země je několikrát zlámaná doslova topograficky, po čem se mně ale stýskat nepřestane, je Praha, město nenahraditelné.“ Tato kniha je toho jasným důkazem: Stesk z ní šplouchá jako voda na jezu stejně jako z Otevírání studánek Bohuslava Martinů.

Napsáno pro ČRo Vltava.