Václav Bělohradský: Nikdy nebudu váš
"Nelze vrátit lidem svobodu bez toho, aby to byla především svoboda být příčinou svých vlastních starostí. Svobodný člověk je problém pro sebe i ostatní." Tato slova Václava Bělohradského ze začátku devadesátých let mně stále zní v uších.
Jeho myšlenka platí dodnes, a dokonce možná o něco víc než tehdy, protože řada lidí se po roce 1989 zvýšených očekávání s touto novou zátěží nedokázala vypořádat. Paternalismus jim chybí. To Bělohradský ví, ale je přesvědčen, že z diskuse nemá být nikdo vyloučen. Debata se podle něho má vést o všem, i o tom, jeli zeměkoule placatá, abychom se dozvěděli, co si lidé myslí.
Jméno Václava Bělohradského znám z konce šedesátých let ze Sešitů a osobně jsme se setkali až v exilu. Nejprve mě ale zaujal doslovem ke Kacířským esejím Jana Patočky větou: "Pravda přestává být korelátorem individuálního vědomí a stává se produktem organizačních aparátů." Citoval jsem ji v knize České rozhovory ve světě. Osobně jsme se setkali v roce 1981. Václav byl k nepřehlédnutí: vysoký, štíhlý, s delšími vlasy a patkou přes výrazné čelo, nosil malé kulaté brýle jako James Joyce a pohyboval se jako Jacques Tati ve filmu Prázdniny pana Hulota. Z domova si přinesl dar bezprostřednosti, od Italů se naučil mluvit rukama. Od té doby jsme se scházeli často nejen v Bonnu a v Janově, ale i na horách v jižním Tyrolsku, kde jsme společně trávívali Vánoce i Silvestra. Tam se taky zrodila myšlenka, abychom naše noční rozhovory zaznamenali v knize, které jsme dali název Myslet zeleň světa. Václav o mně tvrdil, že jsem byl jeho modelovým neodborným čtenářem, který ho naučil hledat obecně srozumitelný způsob, jak o filozofii mluvit. A Václav mě zase přivedl k zájmu o sociologii. Náš rozhovor vydal v Praze v edici Expedice Václav Havel a díky tomu se zrodila další kniha Dálkový výslech Václava Havla.
Václav Bělohradský byl pro mě první nejdůležitější člověk, kterého jsem v exilu poznal. Moc dobře si pamatuji na jeho větu: "Jsem rád, že mohu žít na periferii, neboť jsem přesvědčen, že jen tam se může zrodit něco nového... střed je vždy oslepen sám sebou, podléhá módám a chybí mu odstup. Kafka a Musil to jen dokazují." Proto jsem byl velice překvapen, když po návratu do Prahy se pohyboval dlouho ve středu, a to nejen vedle Václava Havla, Václava Klause, ale i Miloše Zemana a když vystoupil na sněmu ANO Andreje Babiše. Pravda ale taky, je, že ať se pohyboval na periférii či ve středu, vždy inspiroval a provokoval vlastním originálním myšlením. A nejspíš proto dnes říká: "Kdybych měl znovu možnost volby, méně bych publikoval a víc bych v životě budoval pevné vztahy."
Filozof Václav Bělohradský se dnes, 17. ledna, dožil 80 let. Přejeme mu do dalších let hodně síly a aby na politiky zase křičel: Nikdy nebudu váš! Vždycky je třeba pomáhat poraženým!
Psáno pro ČRo Plus.
Jeho myšlenka platí dodnes, a dokonce možná o něco víc než tehdy, protože řada lidí se po roce 1989 zvýšených očekávání s touto novou zátěží nedokázala vypořádat. Paternalismus jim chybí. To Bělohradský ví, ale je přesvědčen, že z diskuse nemá být nikdo vyloučen. Debata se podle něho má vést o všem, i o tom, jeli zeměkoule placatá, abychom se dozvěděli, co si lidé myslí.
Jméno Václava Bělohradského znám z konce šedesátých let ze Sešitů a osobně jsme se setkali až v exilu. Nejprve mě ale zaujal doslovem ke Kacířským esejím Jana Patočky větou: "Pravda přestává být korelátorem individuálního vědomí a stává se produktem organizačních aparátů." Citoval jsem ji v knize České rozhovory ve světě. Osobně jsme se setkali v roce 1981. Václav byl k nepřehlédnutí: vysoký, štíhlý, s delšími vlasy a patkou přes výrazné čelo, nosil malé kulaté brýle jako James Joyce a pohyboval se jako Jacques Tati ve filmu Prázdniny pana Hulota. Z domova si přinesl dar bezprostřednosti, od Italů se naučil mluvit rukama. Od té doby jsme se scházeli často nejen v Bonnu a v Janově, ale i na horách v jižním Tyrolsku, kde jsme společně trávívali Vánoce i Silvestra. Tam se taky zrodila myšlenka, abychom naše noční rozhovory zaznamenali v knize, které jsme dali název Myslet zeleň světa. Václav o mně tvrdil, že jsem byl jeho modelovým neodborným čtenářem, který ho naučil hledat obecně srozumitelný způsob, jak o filozofii mluvit. A Václav mě zase přivedl k zájmu o sociologii. Náš rozhovor vydal v Praze v edici Expedice Václav Havel a díky tomu se zrodila další kniha Dálkový výslech Václava Havla.
Václav Bělohradský byl pro mě první nejdůležitější člověk, kterého jsem v exilu poznal. Moc dobře si pamatuji na jeho větu: "Jsem rád, že mohu žít na periferii, neboť jsem přesvědčen, že jen tam se může zrodit něco nového... střed je vždy oslepen sám sebou, podléhá módám a chybí mu odstup. Kafka a Musil to jen dokazují." Proto jsem byl velice překvapen, když po návratu do Prahy se pohyboval dlouho ve středu, a to nejen vedle Václava Havla, Václava Klause, ale i Miloše Zemana a když vystoupil na sněmu ANO Andreje Babiše. Pravda ale taky, je, že ať se pohyboval na periférii či ve středu, vždy inspiroval a provokoval vlastním originálním myšlením. A nejspíš proto dnes říká: "Kdybych měl znovu možnost volby, méně bych publikoval a víc bych v životě budoval pevné vztahy."
Filozof Václav Bělohradský se dnes, 17. ledna, dožil 80 let. Přejeme mu do dalších let hodně síly a aby na politiky zase křičel: Nikdy nebudu váš! Vždycky je třeba pomáhat poraženým!
Psáno pro ČRo Plus.