Titul eseje Alberta Camuse Člověk revoltující mi vytanul v poslední době tolikrát na mysli kvůli protestům proti očkování, vládě, válce na Ukrajině, green dealu, Palestincům či Izraeli, že jsem ji po letech zase otevřel.

Kniha francouzského spisovatele, která poprvé vyšla v roce 1951, si kladla za cíl vyjít ze skutečnosti, která ho obklopovala a která už i tehdy měla logiku i racionalitu, s níž dokázala obhajovat i zločin. Albert Camus se proto zaměřil na zločiny lidí, kteří nacházejí zdůvodnění ve filozofických konstrukcích, kterými je možné zdůvodnit cokoliv. V této souvislosti ale připomíná, že podobná síla odporu nezřídka kdy vede k opaku původně zamýšleného cíle, totiž k posílení role státu. Autor zmiňuje francouzskou revoluci v roce 1789, která přivedla k moci Napoleona, rok 1848, kdy vládl Napoleon III. a rok 1917, který vyústil v krutovládu Stalina.

Volání po vládě silné ruky, která se chce mstít na protivnících nejen v řadách politických soupeřů, ale i na migrantech, novinářích a vůbec všech, kteří se nesmíří s úsilím vůdce, dnes zaslechneme nejen ve Spojených státech. Tam se dere k moci znovu Donald Trump, který tvrdí, že chce zavírat migranty do koncentračních táborů, soudit současného prezidenta kvůli tomu, že sám prohrál v minulých volbách atd. Podobné tendence můžeme vidět i u chování některých lidí po celé Evropě. Všichni ale vykazují zároveň znaky submisivního autoritářství, protože pošilhávají po Vladimíru Putinovi, v němž vidí, byť ne zcela přiznaně, vzor, tedy pochopení pro geopolitiku a vlády silné ruky, o níž jsme si mysleli, že jsme se s ní po roce 1989 definitivně alespoň v Evropě rozloučili. Tím se k nám vrací nejspíš chuť po nějaké nové formě totality. A právě tu Albert Camus definuje jako starý sen o jednotě společný všem věřícím a revoltujícím, promítnutý horizontálně na zem bez Boha. Jenže, připomíná, vzdát se všech hodnot v důsledku znamená vzdát se revolty, s kterou to vše začalo a sklonit se před impériem a otroctvím.

Důvod je podle něj zřejmý: Každá kritika formálních hodnot nemohla pominout myšlenku svobody. Jakmile se ukázalo, že samy síly revolty nezrodí svobodného jedince, o němž snili romantikové, byla i svoboda vřazena do chodu dějin. Stala se svobodou bojující, která se musí teprve učinit sama sebou. Je najednou ztotožněná s dynamikou dějin, a bude se tedy moci ze sebe těšit až tenkrát, když se dějiny zastaví, v celosvětovém státě. Do té doby každé její vítězství vyvolá odpor, který ji zmaří. Podobně se přece německý národ snažil zbavit svých společenských utlačovatelů, ale za cenu svobody jednoho každého Němce. Jednotlivci v totalitním režimu nejsou svobodní, třebaže je osvobozen kolektivní člověk.

Jinými slovy, kdyby se něco takového opět stalo, bylo by rozhodnuto zase nazývat svobodu totálním zotročením. Kdo si to neuvědomí, touží být otrokem. Toto Camusovo zjištění je platné i dnes.

Napsáno pro ČRo Vltava.