O čem svědčí odmítání eura
Proti přijetí eura je dnes ANO, SPD, skoro celá ODS a část lidovců. A to přesto, že 1. května uplyne dvacet let od našeho vstupu do Evropské unie, kdy jsme se k přijetí eura zavázali. Hnutí ANO navrhuje o tomto kroku uspořádat referendum.
Připomeňme si proto, co by takový krok představoval. Nejprve je třeba zdůraznit, že naše ústava neupravuje referendum jako nástroj zákonodárné moci: Ta náleží výlučně Parlamentu. Podle článku 2 naší ústavy, pouze ústavní zákon může stanovit, kdy lid vykonává státní moc přímo. Referendum o konkrétní otázce by tedy mohlo být uskutečněno pouze tehdy, pokud by to Parlament povolil přijetím speciálního ústavního zákona. Teprve ten by upravil, co může být předmětem referenda včetně formulace otázek předložených ke hlasování.
Jak známo, zatím se u nás konalo jediné referendum, a to o přistoupení k EU. Teoreticky, jak mi sdělil bývalý předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský, by se tak předmětem referenda mohlo stát i hlasování o vstupu do eurozóny, pokud by se na její formulaci shodly obě komory Parlamentu a jedině Ústavní soud by mohl rozhodnout, zda je taková otázka přípustná a případně jí i zakázat.
Jenže protože filozofové dnes nezřídka kdy připomínají, že jsme svědky konce dějinné fáze, jež se vyznačovala dominancí verbálního vyjadřování a klasické gramotnosti a nalézáme se v období postlingvistické komunikace, kdy větší váhu má obraz a emocionální image, je třeba být na pozoru. V takové situaci je snadné ovlivnit znervóznělé občany, aby si odhlasovali málem cokoliv.
Proto zásadní otázka zní – o čem může všeobecné lidové hlasování rozhodovat? Kdy může nekvalifikovaná většina měnit rozhodnutí odborníků? Či ještě ostřeji: Mohou voliči svobodně rozhodovat o konci demokracie? Nebo se mají referenda týkat pouze lokálních problémů?
Z laického hlediska je na první pohled minimálně neseriózní, když nějaký stát po dvaceti letech chce odstoupit od závazku, ke kterému se upsal.
Z praktického hlediska, kdy osmdesát procent našeho exportu jde do EU, tedy do zemí, kde se platí eurem, převažují logicky výhody vyplývající ze zavedení eura poměrem 7:3, jak řekl v ČT Miroslav Kalousek. A naopak odmítání eura svědčí o našem zarytém konzervatismu stejně jako odpor proti moderní architektuře, viz odmítnutí Kaplického blobu, odpor k elektroautům či zavírání očí před klimatickou změnou. Uzavírat se do časového vakua a snít tam o včerejšku, to jsou počáteční symptomy společenské nebo stranické demence.
Napsáno pro ČRo Plus.
Připomeňme si proto, co by takový krok představoval. Nejprve je třeba zdůraznit, že naše ústava neupravuje referendum jako nástroj zákonodárné moci: Ta náleží výlučně Parlamentu. Podle článku 2 naší ústavy, pouze ústavní zákon může stanovit, kdy lid vykonává státní moc přímo. Referendum o konkrétní otázce by tedy mohlo být uskutečněno pouze tehdy, pokud by to Parlament povolil přijetím speciálního ústavního zákona. Teprve ten by upravil, co může být předmětem referenda včetně formulace otázek předložených ke hlasování.
Jak známo, zatím se u nás konalo jediné referendum, a to o přistoupení k EU. Teoreticky, jak mi sdělil bývalý předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský, by se tak předmětem referenda mohlo stát i hlasování o vstupu do eurozóny, pokud by se na její formulaci shodly obě komory Parlamentu a jedině Ústavní soud by mohl rozhodnout, zda je taková otázka přípustná a případně jí i zakázat.
Jenže protože filozofové dnes nezřídka kdy připomínají, že jsme svědky konce dějinné fáze, jež se vyznačovala dominancí verbálního vyjadřování a klasické gramotnosti a nalézáme se v období postlingvistické komunikace, kdy větší váhu má obraz a emocionální image, je třeba být na pozoru. V takové situaci je snadné ovlivnit znervóznělé občany, aby si odhlasovali málem cokoliv.
Proto zásadní otázka zní – o čem může všeobecné lidové hlasování rozhodovat? Kdy může nekvalifikovaná většina měnit rozhodnutí odborníků? Či ještě ostřeji: Mohou voliči svobodně rozhodovat o konci demokracie? Nebo se mají referenda týkat pouze lokálních problémů?
Z laického hlediska je na první pohled minimálně neseriózní, když nějaký stát po dvaceti letech chce odstoupit od závazku, ke kterému se upsal.
Z praktického hlediska, kdy osmdesát procent našeho exportu jde do EU, tedy do zemí, kde se platí eurem, převažují logicky výhody vyplývající ze zavedení eura poměrem 7:3, jak řekl v ČT Miroslav Kalousek. A naopak odmítání eura svědčí o našem zarytém konzervatismu stejně jako odpor proti moderní architektuře, viz odmítnutí Kaplického blobu, odpor k elektroautům či zavírání očí před klimatickou změnou. Uzavírat se do časového vakua a snít tam o včerejšku, to jsou počáteční symptomy společenské nebo stranické demence.
Napsáno pro ČRo Plus.