Jak je to možné, že se kandidát na premiéra a předseda jedné ze dvou velkých stran může stýkat s lidmi, kteří chodí na vernisáže s nabitými pistolemi, kteří zabíjí a vůbec patří mezi lidi, kteří jsou v trvalém podezření, že páchají nějakou trestnou činnost, stýkají se s podsvětím či bylo vysloveno podezření, že někoho nechali zavraždit? Jak je možné, že společnost připustí, aby se lidé s takovýmito styky dostali v politice tak vysoko?

Na takové otázky dává odpověď kniha rakouského sociologa Sigharda Neckela Die Flucht nach vorn, Útěk dopředu, v níž autor hovoří o vzniku nového druhu kapitalistického neofeudalismu. Otázka, kterou byste mi jistě položili, zní: Co tím sociolog-básník myslí? Odpověď je jednoduchá: Naše civilizace se někdy kolem zlomu tisíciletí prudce proměnila a společenský statut a výkonnost již spolu přestávají vzájemně souviset. Dříve se v naší civilizaci uznával hlavně výkon, pokud byl něčí výkon mimořádný, stal se prominentem, požíval obecnou úctu. To již přestává platit a čím dál tím víc je úspěšnost spojená buď s bohatstvím nebo dokonce jen s popularitou. Proto se hovoří o refeudalizaci společnosti.

Někteří noví bohatí své jmění podědili, jiní k němu přišli způsoby, o kterých se raději mlčí. To je naprosto výjimečná situace, za kterou se skrývají dvě skutečnosti: Neobvykle dlouhé období kontinuálního vysokého životního standardu hlavně západní Evropy a postmoderní rozpad hierarchie hodnot. Peníze jsou v takovéto době poslední jasně spočítatelnou mírou. Bohatství vzbuzuje závist a zvědavost, což je spojení, které je velmi přitažlivé, byť lepkavé. Bohatství je potom sice trochu zpochybňováno, ale zároveň obdivováno a stává se náhradním novým statutárním symbolem.

Jinými slovy bohatství dostalo charakter idolu, má obecné uznání, a to i tehdy, když má nejistý původ nebo za ním evidentně nestojí žádný výjimečný lidský výkon jako u dědiců. Díky tomu pracovní výkonnost ztratila své původní hodnoty, na kterých naše civilizace donedávna stála. Práce, ať jakkoliv výjimečná, už nepřináší bohatství, ani uznání. Nikoho neudělá slavným.

To má ale další vážný důsledek: Na jedné straně nemotivuje výjimečně nadané a na druhé straně vzbuzuje falešný dojem, že všichni mají šanci být úspěšnými a že je možné věřit tomu, že to chce mít v životě jen trochu štěstí a být v pravý čas na správném místě.

Další otázka, kterou si pak Neckel klade, zní: Jak je to možné, že takováto vypůjčená sláva je tak snadno a bezpodmínečně obecně přijímána a akceptována?
Odpověď je opět zcela jednoduchá: Protože tito noví slavní jsou v situaci, v níž by se rádi nacházeli i ostatní. Slavnými se stávají ti, co žijí sny většiny průměrných lidí. Všichni chtějí být co nejrychleji bohatí a slavní, účastní se pseudohry, které dnes odborníci říkají casting-show.

Tento stav společnost ohrožuje, protože bez vysokých výkonů se neobejdeme, ale pokud je náležitě neodměňujeme, nebudou vznikat, předběhnou nás jiné civilizace: podřezáváme si pod sebou větev.

Přítomnost pánů Ďuričků či Kočků v blízkosti vysokých politiků je jen důsledkem těchto společenských posunů, nebo – chcete-li – neofeudalismu. Ještě před pár desetiletími by takové lidi majitel nepustil ani do vybrané restaurace: Bylo by pro ně obsazeno. A navíc v takové restauraci by barman nikdy nikomu nenalil dvacet panáků a nedovolil by jim míchat vodku s whiskou (jak stálo v novinách) a pánové by u sebe neměli milion (o který se údajně vsadili), protože se tam platí výhradně plastikovými penězi.