Interview a skrytá kamera
Investigativní žurnlistika tvoří zvláštní kapitolu a jsou jí také ve většině zemí věnovaná samostatná skripta, viz třeba od Johannese Ludwiga Investigativer Journalismus, UVK Verlagsgesellschaft mbH 2007. U nás taková kniha chybí a naposled se o pátrací žurnalistice začalo v odborné veřejnosti hovořit po odvysílání publicistického pořadu Janka Kroupy Natvrdo dne 7. září 2008 v televizi Nova. Stručně si připomeňme: Skoro celý byl natočený skrytou kamerou a poslanec Tlustý z ODS v něm sehrál roli provokatéra a jiný poslanec jménem Morava, rovněž z ODS, na provokaci naletěl a naopak fiktivním pracovníkům detektivní agentury nabízel zakázku, sledování dcery poslankyně Strany zelených Zubové.

Předseda strany ODS a premiér Mirek Topolánek vyzval po shlédnutí pořadu oba poslance k rezignaci na poslanecký mandát a obvinil média z provokace. Položil základní otázku: Mají média právo pokud nejde o spáchaný zločin, nebo o nějaký přečin proti demokracii, používat zpravodajské prostředky?“

To je samozřejmě legitimní otázka a právě na ni se pokusím odpovědět.

Třeba v sousedním Německu jsou v televizích pro používání zpravodajské techniky velice přísná pravidla. Aby nebylo možné média žalovat za fotografování a filmování bez souhlasu, musí v záběru být vždy nejméně pět osob a nikdy se nesmí dotyčný natáčet na soukromém pozemku či v bytě, proto se všechny podobné akce dělají zásadně ve veřejných prostorách, jako jsou restaurace či hotely a obličej je rozčtverečkován, hlas elektronicky posunut. Navíc použití schvaluje vždy předem vedení příslušné redakce, jak to většinou stojí napsáno v redakčním kodexu, a to tehdy, je-li použití takové techniky ve veřejném zájmu. Janek Kroupa, který reportáž produkoval, si kvůli tomu založil svou firmu a podobné pořady prodává na klíč televizi Nova. Pravidla natáčení si tedy určuje sám a televize pak pořad před vysíláním nechává zřejmě posoudit svými právníky. Premiér (ODS), proti jehož lidem byla nakonec provokace namířena a v níž tak ochotně a rád sehrál roli provokatéra poslanec Tlustý (ODS), jak bylo z pořadu vidět, dostal ještě před odvysíláním možnost se k pořadu vyjádřit.

V Německu by tedy podobná reportáž odvysílána být nemohla, už jen proto že v záběru byli většinou jen dva či tři lidé. Je nutno ale dodat, že stanice by si do blízkosti natáčených posadila figuranty, aby byla podmínka splněna. V Německu pracuje se skrytou kamerou pořad Frontal 21 na ZDF nebo Akte 2000, nedávno v něm natočili v Bundestagu poslance jak šňupou kokain, aktéři měli ale zamlžený obličej, což je – jak již bylo řečeno - další pravidlo, které tam předepisuje zákon o ochraně osobnosti. A kdyby byl u záběrů živý zvuk, musel by být hlas jednotlivých lidí neidentifikovatelný. Podobně by taková reportáž nemohla být odvysílána v některých veřejnoprávních televizích, jako je třeba BBC, kde používání zpravodajské techniky v politické publicistice zakazuje redakční kodex, povolená je naopak v testování zboží a služeb, viz pořad Kenyon Confront. Tady se ale také dotýkáme podstatnější otázky: Ve staré Evropě je považována novinařina za samoúčel. Ulrich Stoll, investigativní reportér ZDF, mi pro Respekt řekl: „Novinář přece vypráví story a nechce vylepšovat svět“ a Woodward s Bersteinem řekli, že je na případu Watergate nezajímali politici, ale příběh. U nás naopak vždy novinařina něčemu sloužila: nejprve obrození, pak budování státu, později socialismu a nakonec kapitalismu. Tohle stará Evropa těžko chápe.

Podle Petra Uhla, člena Rady ČT, ale reportáž Janka Kroupy, jak uvedl v Právu, nebyla v rozporu ani s kodexem ČT (pro Novu není závazný), který byl schválen sněmovnou v roce 2003. Proti takovým reportážím ale vystoupil v televizi advokát Tomáš Sokol a prohlásil, že dceru poslankyně Zubové „nebyl oprávněn nikdo filmovat.“ Na to ale zase Uhl připomněl znění zákona „podle kterého se snímky a obrazové a zvukové záznamy mohou bez svolení fyzické osoby pořídit nebo použít… pro tiskové, filmové, rozhlasové a televizní zpravodajství.“ Ani v této věci v Česku tedy nepanuje shoda.

Další otázka zní: Bylo toto nasazení operativní techniky ve veřejném zájmu? Marek Švehla v Respektu hovoří o tom, že rozhodně ne, Nova a Mladá fronta Dnes, které se na projektu podílely, tvrdí, že ano. Po patových volbách a přechodu dvou poslanců z opozičního tábora do koaličního, po tom, co se dělo při volbě prezidenta na Hradě, což všichni mohli vidět v přímém přenosu, už odpověď není tak jednoduchá, protože ve veřejném zájmu evidentně je, aby se nedaly hlasy poslanců kupovat či získávat vydíráním, či jak říkal pan Morava „kladnou nebo zápornou motivací.“ Tvrdá západní pravidla ale prestižním médiím předpisují pracovat výhradně jen s rešeršemi, proto již jednou citovaný Ulrich Stoll se nepovažuje za investigativního, ale za rešeršního reportéra.

Třetí otázka zní: Může novinář vystupovat při rozhovoru s politikem pod skrytou identitou? Když švédští kolegové vyšetřovali miliardové úplatky kvůli Gripenům, použili při rozhovoru s našim bývalým ministrem zahraničí Janem Kavanem stejnou metodu a vedení redakce použití skryté identity i skryté kamery schválilo právě proto, že bylo ve veřejném zájmu odhalit nekalé metody při rozhodování o vítězi v miliardovém tendru. Zřejmě i Švédové si tehdy mysleli, že rozklíčovat podezření z úplatkářství, když chybí politická vůle věc řádně vyšetřit, je k takovému kroku opravňuje. Německý novinář Günter Wallraff si na této metodě založil kariéru: hrál například pod jinou identitou Turka, aby ukázal jak se Němci chovají k cizincům či se pod jménem Hans Esser nechal zaměstnat v bulvárním Bildu, aby odkryl metody práce těchto novin. Jeho knihy pak vyšly po celém světě. A zřejmě něco podobného si mohli myslet i novináři z Novy a Mladé fronty Dnes po zkušenostech s vyšetřováním podobných kauz v Čechách. A koneckonců i pražský primátor Pavel Bém pod skrytou identitou testoval taxikáře.

Nejspornější otázka se zřejmě týká toho, kdy může novinář použít provokaci, když podle zákona 273/ 2008 a paragrafů 103 a 107 ji bude moci od 1. ledna 2009 používat jen inspekce ministerstva vnitra proti policistům a civilním zaměstnancům policie. Jenže hovoří-li politici sami stále o korupci ve svých řadách a sami nejsou schopní proti ní účinně bojovat (Prof.Cepl: Kde nefunguje stát, společnost si vždy najde náhradní mechanismy, HN 12.9.08), logicky takový stav vede k tomu, že novináři – jejichž úkolem není jen informovat, ale i kontrolovat mocné a bavit, jak toto řemeslo definuje již tzv. liberální teorie tisku z XIX. století - začnou suplovat nefungující práci policie, státních zástupců a soudů, zvlášť, když vidí, jak snadno se pan Tlustý, bývalý ministr financí, nechal přemluvit ke spolupráci a nechal se vyfotografovat ve vaně s modelkou a ještě mimochodem prozradil jak to bylo s podporou fotbalového klubu pana Baroše a jak na druhé straně mladý poslanec Morava (ODS) reagoval na nabídku jako otřelý mafián: když viděl možnost získat “kompro”, zadal „agentuře“ další zakázku. Na obranu novinářů lze uvést i ten argument, že nikdy nehodlali inscenované fotografie použít a zveřejnit za účelem vydírání a i rozhovory s panem Tlustým důsledně nahrávali, aby mohli dokladovat svůj odstup od politiků. Milan Kruml, analytik Novy, v interním hodnocení upozornil i na to, že v Německu podobně pracovala veřejnoprávní televize ZDF, když se jí podařilo vylákat do Thajska jednoho z nejnebezpečnějších pedofilů a dostala ho do vězení.

Zásadní otázka ale zní ještě jinak: Proč Mirek Topolánek nemluvil o novinářské etice, když byl skrytou kamerou natočen pan Doležel z ČSSD a v rozhovoru padla slavná věta o „pěti v českých na stole“ či když byl natočen podobně budyšovský starosta Péťa, tehdy rovněž v ČSSD, kvůli zneužitým dotacím? Protože na to nikdo nikdy neodpověděl, jsou protesty politiků či dnešní chvály pana Paroubka na novináře, který v případě reportáže o panu Doleželovi hovořil právě o týmu Janka Kroupy jako o agentech ODS, nedůvěryhodné.

Problém je i v tom, že Česko má jinou tradici: Když v první půlce XIX. století Joseph Howe kritizoval vládu a státní úředníky za úplatkářství ve svých novinách, stal se hrdinou Kanady a soud ho osvobodil. Když kritizoval o pár let později u nás oktrojovanou ústavu ve svých novinách Karel Havlíček Borovský, soud ho sice osvobodil, ale vzápětí na to byly kvůli tomu porotní soudy zrušeny a z Havlíčka se až po konfinování, emigraci a po smrti stal mučedník.

Jiná tradice si zřejmě žádá jiná řešení, která bohužel jsou někdy na samé hraně zákonnosti v dobré víře, že zákony díky takovéto publicistice začnou nejprve dodržovat sami politici. Proto i kritika česko-kanadského novináře Petra Adlera, který odsuzuje investigativní žurnalistiku jako nepřístojnou, úplně nesedí: on totiž žije ve standardní demokratické zemi s jinými tradicemi, kde korupce bývá většinou řádně vyšetřena a potrestána. Adlerův názor představuje druhý extrém. On považuje již i výzkumy veřejného mínění, které zadávají redakce, za umělé vyrábění informací.

Symptomatické jsou ohlasy i vzdělanější veřejnosti a některých novinářů: ti všichni jen litují toho, že Janek Kroupa neměl dost trpělivosti a nedotáhl reportáž do konce, aby ukázal, že takové praktiky se v poslanecké sněmovně provozují se souhlasem šéfů jednotlivých klubů. Následný průzkum agentury STEM pro Českou televizi potvrdil, že tři čtvrtiny (72 procent) dotázaných si myslí, že za celou akcí nebyl pan Morava sám. Janek Kroupa se ale brání, že musel reportáž ukončit, protože pan Morava od něj chtěl fotografie slečny Zubové, které on z etických důvodů nikdy nechtěl dát z ruky. Ředitel televize Nova Petr Dvořák zase ukončení natáčení zdůvodnil Hospodářským novinám blížícími se volbami. Pořad evidentně nevymetl „Augiášův chléb“, jak by si přál pan premiér, ale jen zčeřil hladinu našeho malého rybníka. ODS se naopak kolem pana Tluchoře jako předsedy klubu stmelila jako jeden muž, i když to byl právě on, kdo poslal poslanci Moravovi SMS odpověď přibližně tohoto znění: Prodávají se fotografie poslance Tlustého s dívkou ve vířivce jednotlivě nebo jen jako balík, místo aby takovou praktiku rázně odmítl a věc oznámil policii. Dnes odpověď omlouvá legrací.

Jen z letmého shrnutí celé kauzy vyplývá, že nezodpovězených otázek o etice žurnalistiky a používání skryté kamery při natáčení interview, na které by naše společnost měla hledat v této souvislosti odpověď, je hodně a rozhodně by stálo za to o problému vést řádnou debatu. Do diskuse by se měly zapojit univerzity, ale i advokáti, soudci, politici, novináři i kvalifikovaná veřejnost. V důsledku totiž nejde o etiku, ale o bezpečnost občanů, protože jak často připomíná Jiří Přibáň, profesor filozofie práva na univerzitě v Cardiffu, ta je možná jen ve svobodné společnosti, ve které vláda podléhá veřejné kontrole a funguje v rámci přísných kritérií ústavnosti a zákonnosti.

Neprofesionální rešerše v Respektu a Milan Kundera
Tak lze pojmenovat reakci na nalezený papír obvodního oddělení velitelství SNB Prahy 6 ze 14.3.1950 o údajném udání Milana Kundery, tehdy studenta FAMU, pana Miroslava Dvořáčka, agenta-chodce, který byl posléze odsouzen a strávil v kriminále čtrnáct let a jen o vlásek unikl smrti. V úvodu musím ještě říci, že pana Kunderu znám, vážím si ho, a proto na takovou zprávu reaguji jistě mnohem obezřetněji než jiní.

V tomto případě mě překvapilo médium, kde vyšel původní článek v pondělí 13. 10. 2008, tedy jinak velmi seriózní Respekt, který se snad nejhlasitěji měsíc před tím vyslovoval proti používání skryté kamery v kauze Tlustý-Morava, tehdy hájil klasickou rešeršní žurnalistiku proti investigativní a právě jedna ze základních zásad této žurnalistické práce je převzata od historiků: podle nich jeden jediný, dále neověřený a nepotvrzený pramen starý údajně 58 let, byť vypadá na první pohled hodně věrohodně, nic či skoro nic nedokazuje. Každý údaj má být ověřen ze tří nebo alespoň ze dvou zdrojů, zmínku paní Militké, že manžel pan Dlask se jí svěřil těsně před smrtí o tom, že o Dvořáčkovi řekl Milanu Kunderovi, nelze brát – podle mě - jako hodnověrný druhý zdroj. Takže toto rešeršní pravidlo tu nebylo dodrženo. Podle pozdějšího sdělení historika Zdeňka Pešata, jejich kolegy, studenta z Karlovy univerzity, udal pana Dvořáčka naopak pan Dlask (student estetiky), který se mu tehdy sám přiznal. Když budeme spekulovat, můžeme si dovolit říci, že to mohla být dokonce pomsta StB, nastrčená časovaná bomba z konce osmdesátých let, třeba za Kunderův esej o Husákovi jako o „prezidentu zapomnění“ či za esej o „únosu střední Evropy“. Nebo pomsta milence Militké studenta Dlaska, kterého nenechala u sebe ten večer přespat a který se mohl obávat, že se znovu oživí vztah se starou známostí a šel pana Dvořáčka udat pod cizí identitou? Nebo, jak spekuloval historik Pavel Kosatík (HN, 16.října 2008), pan Dlask byl agentem StB a aby nebyl prozrazen, napsali tam Milana Kunderu. To by pak zdůvodňovalo, proč pan Dlask o této události nikdy nechtěl hovořit se svou ženou Ivou Militké.

Rovněž pravost dokumentu nebyla přezkoumána Kriminalistickým ústavem: Jestli papír, psací stroj, razítkovací barva a inkoust nejsou vyrobené později než je datum uvedené na záznamu. Ověření historiky není dostatečným důkazem. A jestliže jeden z autorů je pracovníkem Ústavu pro studium totalitních režimů, bývá zvykem, že výsledky zaměstnanců před publikováním oponuje nějaké odborné kolegium. Což se evidentně nestalo.

Navíc, když budeme tento papír číst skutečně podrobně, zjistíme, že i kdyby to byla pravda, v záznamu nestojí, že Milan Kundera (který je v něm identifikován jen jménem a místem bydliště, chybí číslo občanského průkazu) prohlásil, že pan Dvořáček je agent, ale jen to, že má u studentky Militké kufr a chce tam přespat, to, že jde o zběha a agenta, řekla dle protokolu až paní Militká. A že by Milan Kundera šel udat na policii někoho jen proto, že chce přespat u nějaké dívky na koleji, zní rovněž velmi divně, i když tenkrát byl za neohlášené přespání (návštěvy se zapisovaly do domovních knih či hlásily na národních výborech a služebnách SNB) až pět let vězení a Milan Kundera byl v trestu: byl vyloučen z KSČ (za „protistátní“ korespondenci, kterou vedl s přítelem Jaroslavem Dewetterem) a mohl se obávat, že ho udá právě pan Dlask (zanícený komunista) jako muže, který to neohlásil, což byl rovněž tehdy trestný čin. Nalezený papír je jen záznam s podpisem nějakého Jaroslava Roseckého, a to bez udání hodnosti. Chybí záznam o údajné výpovědi Milana Kundery, který by musel nést jeho podpis a ani nebyl dohledán soudní spis pana Dvořáčka, v němž by udání mělo být v původní verzi. Rovněž je podivné, že by za poskytnutí azylu agentovi vyvázla bez trestu a mohla dostudovat paní Iva Militká. Je ovšem pravda, že tresty byly vždy za komunistů selektivní, jak si pamatujeme z osmdesátých let: za co dostal Jiří Gruntorád pět let, prošlo Ludvíkovi Vaculíkovi bez trestu (Jiří Gruša).

Paní Iva Militká-Dlasková, podle rozhovoru, který poskytla svému příbuznému Ludvíku Hradilkovi ze serveru aktualne.cz, je nešťastná z publicity, kterou článek vyvolal a cítí se být zveřejněním poškozená, i když celou kauzu sama vyprovokovala přes svého vnuka a pana Adama Hradilka, protože ji zajímalo, jak to tenkrát doopravdy bylo. Z profesionálního hlediska i tato, byť vzdálená přízeň, zpochybňuje věrohodnost celé práce.

Bohužel ostatní média reagovala ještě hůře: Tam už samozřejmě estetika diktuje etiku: jeden vysílač se snaží přebít druhý, jedny noviny být brutálnější než konkurenční, což vede k odporným posunům: Tak třeba v úterý 14.října 2008 Česká televize vysílala v hlavním pořadu Komentáře, události, že byl nalezen další dokument potvrzující Kunderovu spolupráci s StB, přičemž v obraze byl ukázán stejný dokument, o kterém jsem mluvil, nešlo o StB, ale dle dokumentu o SNB, nešlo o spolupráci, ale jen o údajné udání. Skoro nikde se nehovoří v podmiňovacím způsobu, a to považuji za selhání prakticky všech médií: uměle vytvářejí senzaci, která se dotýká cti člověka, která ve starých demokraciích má před soudem větší cenu než život, neboť s poškozenou ctí musí člověk dál žít.. Pokud by udání bylo pravdivé, je to velké zklamání, pokud je to podvrh, je to prasárna, ale v obou případech to romanciéra velmi poškozuje, proto jsem přesvědčen, že takovou věc lze publikovat jen když je nevyvratitelná.

Mně v této kauze chybí průkazný motiv a jak víme od kriminalistů, ten je vždy velmi důležitý, a je pro mne nevysvětlitelnou záhadou, že by existenci takového dokumentu nevyužila Státní bezpečnost, aby Milana Kunderu dehonestovala či aby ho vydírala, když ho od roku 1968 považovala za nepřítele. Nedokáži se ale vžít do atmosféry začátku padesátých let, která byla strašlivá: třeba pan Kundera jen plnil přihlašovací povinnost jako člen kolejní rady či její důvěrník, to opravdu posoudit neumím. Nechce se mi ale přistoupit na vysvětlování romanciérova díla či jeho části údajným vlastním selháním, to se mi zdá – zvláště u tohoto autora – příliš primitivní: Milan Kundera vychází z karteziánského románu á la these, je konstruktér a stal se světovým autorem právě proto, že popisuje evropský fenomén, selhání intelektuálů ve XX. století, který se týkal jak fašismu, tak komunismu a motiv udávání v něm logicky představuje moment, kterému se žádný romanopisec tohoto typu nemohl vyhnout. Slídivé sledování životních stop je ale i u jiných autorů zavádějící, protože každý román je vždy konstrukcí. A nakonec dodejme, že Milan Kundera udání razantně pro ČTK popřel a pana Dvořáčka neznal a chce se proti osočení bránit soudní cestou.

Oficiálně se v Praze Milana Kundery zastala Akademie věd ČR, Akademie literatury české (Kantůrková, Žáček a Dušek) a řada spisovatelů doma (Vaculík, Uhde, Havel, Kriseová, Rudiš atd.) i v zahraničí. Například v Le Monde Yasmina Rezová, která napsala: „Těžko se odpouští člověku jeho velikost a sláva. A ještě méně, když dosáhne těchto kvalit a zůstává tichý. V říši hluku je ticho urážkou."

Slovenský časopis Týždeň mi položil otázku, co znamená spor o Kunderu dnes a jestli má něco společného se sporem z konce šedesátých let, který byl prezentován jako typicky český a kdy vedl Milan Kudera polemiku s Václavem Havlem. Odpověděl jsem: Spor Milana Kundry s Václavem Havlem z konce roku 1968 a začátku roku 1969 byl pro mě hlavně o tom, jak zněl titulek odpovědi Milana Kundery v brněnském Hostu do domu, O radikalismu a exhibicionismu. Milan Kundera byl vždycky obhájcem vítězství či úspěšných kompromisů a ironizoval ty, kteří věří, že "porážka spravedlivé věci ozáří světlem výbuchu celou bídu světa i celou slávu autorova charakteru." Václav Havel v té době myslel dál a věřil (či už věděl od starších lidí, kteří byli politickými vězni), že každá zmínka o nich v médiích či petice jim v kriminále dodává sílu a pomáhá vězňům snášet tamnější útrapy. Spor byl tedy hlubší a nepředstavoval žádné české specifikum. S dnešním sporem o Milana Kunderu nemá vůbec nic společného: Dnešní spor je o žurnalistické neprofesionalitě, o nedotažené rešerši, pomocí které se Respekt a jiná média snaží donutit Milana Kunderu, aby promluvil o něčem, co se podle něj nestalo, což je metoda, kterou používalo StB.

Vnášení této metody do veřejného prostoru na začátek XXI. století oživuje ducha padesátých let: tedy vzájemnou a neustálou podezíravost, která se podílí na dalším drolení již tak postmodernou hodně poškozené hierarchie hodnot.

Situace v Česku začíná připomínat atmosféru druhé republiky, kdy podobné odporné útoky na Karla Čapka přispěly k jeho brzké smrti. Doufejme, že vzdálenost mezi Paříží a Prahou Milana Kunderu před blížícími se osmdesátinami, oslaví je 1.dubna 2009, od takového konce ochrání.

Item
S vice než měsíčním odstupem od první kauzy si můžeme snad dovolit říci jedno: veřejná diskuse kolem etiky při výkonu investigativní žurnalistiky rychle skončila a nevedla k žádným zřetelným závěrům a do dnešního dne (19.10.2008) ani Syndikát novinářů k tomu nezaujal jasné stanovisko. V zahraničí tomu bývá tak, že všechna media samozřejmě dodržují dané zákony země, prestižní media tyto metody nepoužívají nikdy a ostatní selektivně: veřejnoprávní media používají skrytou kameru v nepolitických kauzách a ostatní podle síly veřejného zájmu. Pro bulvár je typické nedodržování jakýchkoliv pravidel a žije i z referování o soudních sporech, které z toho vzniknou. Naše legislativa ve vztahu k ochraně osobnosti je nedokonalá.

V druhém případě, který bohužel svou čerstvostí zcela přehlušil první kauzu (ač jsou si v něčem podobné), je společnost vůči postupu Ústavu pro studium totalitních režimů rozpolcena a bohužel to rovněž nevypadá na to, že by tato kauza vyústila v nějaké systémové řešení, které se v tomto případě samo nabízí: Výstup jakéhokoliv materiálu z takového ústavu a jeho zveřejnění v médiích musí být tak dobře podložen, aby obstál před libovolným soudem u nás i v zahraničí.

(Napsáno pro Euro)