Půjčil jsem si, už nemám problémy, je heslo, které na nějaké bance objevil filozof Václav Bělohradský. Text nám vnucuje opak toho, co je pravda: Člověk, který si půjčí, svou momentální situaci třeba vyřeší, ale teprve potom začne mít problémy se splácením.

Nebo Právo 17. dubna oznámilo na titulní straně: Dnes ve Škodě Auto nevyrobí ani jeden vůz a odhadovalo ztráty na 50 milionů korun, protože by se nevyrobilo 2500 vozů, ale přitom přímo z textu vyplývalo, že autor nevěděl, jak dlouho stávka bude trvat. Při odhadu ale nepoužil konjuktiv a druhý den, kdy noviny oznamovaly Stávka ve Škodě Auto zažehnána, se už ke ztrátě nevrátil. Ve skutečnosti – jak uvedla jiná média - se vyrobilo jen o 950 vozů méně a ztráta byla mnohem nižší.

Bullshit je strategie

Reklamní slogan i způsob zpracování zpravodajství v deníku Právo představuje klasický bullshit. Tento pojem (v otrockém překladu znamená bůvolí hovno) analyzoval ve stejnojmenném eseji americký profesor Harry G.Frankfurt a došel – když to trochu shrnu – k následujícím závěrům:
Lhaní je činnost s ostrým ohniskem: Lež musí zasadit na určitém místě určitou nepravdu v jistém množství nebo ji vnést do nějakého systému, v kterém by normálně fungovala pravda. Lhář se nemůže vyhnout pravdě, musí ji znát, musí věřit, že ji zná.

Kdo se chce naproti tomu prosadit s bullshitem, je evidentně svobodnější. Jeho pohled je panoramatický a nemá žádné ohnisko, proto není pod tlakem pravdy, takový člověk je jen připraven v případě potřeby falšovat kontext. Kreativita a analytické schopnosti toho, kdo pracuje s bullshitem, nemusí být tak vysoké jako u lháře. Bullshit dává autorovi větší možnosti a větší prostor pro improvizaci, barvu a fantazii. Proto také – podotýká Frankfurt - existuje výraz bullshit artist.

Bullshit nemusí být za všech okolností nutně opakem pravdy, ale odlišuje se od lži hlavně tím, že falšuje úmysl. Vždycky klame v úmyslech. Bullshit je způsob jak falšovat to, o co jeho autorovi ve skutečnosti jde.

Lhář se nás snaží odvést od korektního pochopení skutečnosti. Autor bullshitu před námi utajuje, že skutečnost pro něj nehraje žádnou podstatnou roli. My bychom neměli rozpoznat, že autor nechce říci ani pravdu, ani ji před námi ukrývat. Autor bullshitu hovoří tak, aby nebylo možné rozpoznat, jak se věci ve skutečnosti mají.

Item: Nikdo nemůže lhát, když nezná pravdu. Při produkci bullshitu znalost pravdy je nepdstatná. Takový člověk nestojí ani na straně pravdy, ani na straně falše. On si ze všeho bere jen to, aby prosadil, co potřebuje. Jeho vůbec nezajímá, jestli některé výroky jsou korektní a používá vše, o čem se domnívá, že mu to pomůže dosáhnout předurčený cíl. Bullshit je strategie.

Lhář a ten, který trvá na pravdě, podle autora, jsou součástí stejné hry, i když každý na jiné straně hřiště. Ten, kdo používá bullshit, tyto odlišnosti ignoruje. Sice neodmítá autoritu pravdy a není proti ní, jako lhář, on si ji nevšímá. A to je právě důvod, proč každý, kdo používá bullshit, je větším nepřítelem pravdy než lhář.

Reklamní heslo banky sleduje strategii nalákat zákazníky stejně jako Právo (či jiné noviny) sleduje strategii co nejvyššího prodaného nákladu. Obě instituce se o pravdu vůbec nezajímají.

Bullshit představuje ohrožení

Ta skutečnost, že bullshit již dnes ovládl v naší civilizaci do značné míry většinu médií, veškerou reklamu a hlavně celou plitiku, je podle profesora Frankfurta z Princetonu velká chyba a centrální slabost současné demokracie, protože ji přímo ohrožuje. Zrada, kterou se na sobě dopouštíme, spočívá ve víře, že efektivita je důležitější než pravda. A tato přesvědčení nás vrhá zpět do situace, ve které se již v V. století před naším letopočtem ocitli Řekové, když uvěřili sofistům.

Jak dopadli víme, proto si závěrem připomeňme, jak k tomu došlo:

Po perských válkách se všechno od základů změnilo, helénská města (hlavně Athény) zbohatla a svobodní občané, jako po všech převratech, začali se zajímat o politiku a o vědu, která do té doby byla jen pro odborníky, učence a politiky. Jenže, když jim tito lidé začali umění politiky a vědy vysvětlovat, dav byl zklamán a vykřikoval: Povězte nám něco, co by nám pomohlo v životě praktickém a zejména politickém.
Učenci je uposlechli a začali svou moudrost, řecky sofia, používat pro tyto praktické cíle. Proto se jim dodnes říká sofisté.

Učenci vyučovali umění řečnictví, přesvědčování, potírání odpůrců a prosazování jakéhokoliv názoru, ať byl falešný nebo pravdivý. Důsledek ale nenechal na sebe dlouho čekat a během krátké doby začali sami pochybovat, existuje-li nějaká absolutní pravda a nabývali stále silnějšího přesvědčení o tom, že vše je relativní. Člověk se jim stal měřítkem všech věcí a filozofie prostředkem ke zpitomění a potření protivníka.

Mladší sofisté dospěli až k znevážení i základních pojmů jako j spravedlnost a právo a tvrdili, že zákony jsou jen pro hlupáky a pro slabochy. Silný si dělá zákony sám, platnost veřejného práva je relativní a mravnost je jen konvence. „Míníš-li, že je účelem života v pohlavních výstřednostech, máš pravdu, protože jsi měřítkem všech věcí, tedy i smyslu života“, napsal klasik.

Sláva Řecka pak trvala sice ještě nějakou dobu, ale dnes jde všechno podstatně rychleji. I dějiny soutěží s internetem.

P.S.

Vážené čtenářky, vážení čtenáři,

v minulých dnech jsem dělal s Jiřím Grušou, který je dnes ředitelem nejstarší diplomatické školy v Evropě ve Vídni, rozhovor pro časopis Respekt. Z ještě neautorizovaného textu se s vámi podělím o tuto jeho myšlenku:

„Provozujeme-li tzv. negativní selekci, ničíme posléze svůj vlastní jazyk. Stačí se podívat na němčinu, abychom to rychle pochopili. Před sto lety nebylo jasné, jestli světovým jazykem bude angličtina, francouzšita, španělština nebo němčina. Němčina ve střední Evropě byla základním komunikativním jazykem. V momentě, kdy se z ní stal limitační jazyk, když se od němčiny chtělo něco jiného, než aby ovládání přístrojů bylo jednodušší a začaly se do toho plést kořeny, krev a půda, během třiceti let se stal z němčiny sekundární jazyk. A naopak ti, kteří nabízejí komunikativní bázi s výhodami, které může ten druhý osobně změřit, jsou na tom lépe, než ti, kteří říkají, že musíš být rasově čístý, mluvit perfektně jejich přízvukem atd. Podobně se limitovali Francouzi: tam když člověk přijde a nemluví zcela korektně francouzsky, tak mu řeknou, že správně se to řekne tak a tak, kdežto v Americe vám řeknou, že máte originální angličtinu. Američané hledají s člověkem komunikaci a ne limit, jak ho vyřadit z komunikace a člověk přijde brzy sám na to, že hovoří špatně a snaží se. Ve Spojených státech na vás nevyžadují falešnou vstupenku.
Samozřejmě se i celá Evropa může rozhodnout, že všichni budeme mít své vlastní národy a státy a ochraňovat své jazyky, ale nebudeme-li mít ústavu, když nebudeme mít pravidla pro démos ve společné demokracii, tak totéž bude dělat někdo jiný a s velkou pravděpodobností se budeme muset učit čínsky. Ač žiji ve Vídni, mým úživným prostředkem je angličtina. Němčina to prohrála“.