Minule jsem připomněl jak pojmy veřejnoprávní, objektivní a vyvážený jsou definovány ve staré Evropě. Tentokrát bych se věnoval pojmům etický kodex, redaktorský (dramaturgický) kodex a tisková rada.

Etický kodex

Etický kodex určuje pravidla chování média vůči veřejnosti a uvnitř dané instituce. Jde o samoregulační nástroj, který si ale mají psát sami redaktoři a nemá ho schvalovat ani rada, ani parlament, k tomu jsme se zavázali na 4. evropské konferenci o politice hromadných sdělovacích prostředků konané v Praze v roce 1994 a pak jsme usnesení bohužel porušili. Je chybou veřejnosti a zaměstnanců veřejnoprávních médií, že hlasitě neprotestovali a na představitele parlamentu nepodali žalobu za porušení usnesení. Ne-li doma, ve Štrasburku bychom to jistě vyhráli.

Etický kodex vychází v tradičních evropských zemích z profesních zásad přijatých mezinárodní federací novinářů v Bordeaux v roce 1954 a z rezoluce č.3 ze zasedání Rady Evropy z 1.července 1993 a z národních kodexů (v Německu byl například přijat v roce 1982, v Itálii v roce 1993 atd.), tedy u nás z etického kodexu vydaného Syndikátem novinářů dne 18. června 1998, který byl aktualizován správní radou 25. listopadu 1999.

Zatímco svazové etické kodexy vytyčují obecné zásady, vnitřní kodexy (manuály) pak řeší do podrobnosti konkrétní problémy, jako třeba odpovědnost za pravdivost, uvádění zdrojů, respektování soukromí, vztah redaktorů k politickým stranám, vystupování v jiných médiích či reklamách nebo účast moderátorů na předváděcích akcích firem. Závaznost dodržování se při podpisu pracovní smlouvy ať rezidenční či externí stvrzuje podpisem a pak nemůže dojít k tomu, čehož jsme byli svědky v minulých dnech, že byl nařčen Václav Moravec za moderování komerční akce Finanční ředitel roku, protože manuál by přesně definoval, co moderátor smí a za jakých podmínek.

Řádný manuál i přesně popisuje za jakých okolností může redaktor vypovědět poslušnost svému nadřízenému, to znamená, kdy příkaz je v rozporu s jeho svědomím, náboženským přesvědčením, sociálním postavením, nebo když se kříží zájmy (sám třeba vlastní akcie firmy, proti které jeho médium vystupuje).

Kodex redaktora (dramaturga)

Veřejnoprávní instituce kromě ředitelské struktury mají ještě partnerskou redaktorskou a dramaturfickou strukturu a vztah mezi řediteli a šéfredaktory a šéfdramaturgy se řídí kodexem, na kterém se shodlo ředitelství, redakční výbor a odbory (které sdružují netvůrčí zaměstnance), z něhož vyplývá závazný způsob, jak se řeší konflikty, které mohou vzniknout. V zásadě ale platí pravidlo o vzájemné nepodřízenosti: Ředitelé se starají o peníze a strukturu vysílání, šéfredaktři o obsah. My bychom mohli říci, že kodex je návodem jak předcházet tomu, co jsme u nás zažili na sklonku roku 2000 a co dodnes nazýváme „televizní krizí“.

Další mé poznámky vycházejí z redaktorského kodexu rakouské stanice ORF, který je tam platný od 1.června 1973, aktualizován byl 1.srpna 1989, o němž se domnívám, že nejspíš již kvůli velikosti země odpovídá i našim možnostem.

Redaktorský statut v úvodu definuje jeden z hlavních úkolů ředitele či intendanta a celého vedení stanice: chránit redaktory před jakýmkoliv ovlivňováním a zasahováním do jejich práce ze strany výkonné a ústavodarné moci, politických stran a zájmových (lobbyistických) uskupení, dále upřesňuje, kdo je redaktor, jeho pracovní náplň, nezávislost, a hlavně způsob redaktorské spoluúčasti na personálních a vecných rozhodnutích.
Nejvyšším redakčním orgánem je redakční shromáždění buď jednotlivých redakcí, či krajských studiích, které si ze svého středu volí jednoho mluvčího, který vždy zastupuje maximálně deset redktorů. Má-li redakce více členů, má více mluvčích. Všichni redakční mluvčí pak tvoří již zmíněný redakční shromáždění, které si zase ze svého středu volí tříčlennou redaktorskou radu (jež má tři zástupce, aby mohla vždy zasedat v plném počtu).

Redaktorská rada je závazným partnerem v perzonálních i programových otázkách (spolupodílí se na vytváření obsahu, schématu, struktury a rozsahu jednotlivých pořadů) pro ředitelství a samého generálního ředitele a zaujímá a zveřejňuje svá stanoviska k pokusům o ovlivňování některé redakce či některého konkrétního redaktora.

Pokud se v nějaké otázce nemůže generální ředitel s redaktorskou radou domluvit, je svolán rozhodčí soud, který se skládá ze zástupce ředitele, zástupce redakčního výboru a jednoho nezávislého právníka, na němž se obě strany dohodnou. Obvykle to bývá emeritní uznávaný soudce, známý advokát či ombudsman, jako je u nás například profesor Vojtěch Cepl, JUDr.Tomáš Sokol nebo JUDr.Otakar Motejl. V případě sporu musí být složení smírčího orgánu oznámeno do týdne. Pokud se smírčí soud rozhodne jednomyslně, je jeho závěr závazný pro všechny strany, to znamená pro generálního ředitele i redaktory. Pokud ne, postupuje se celá věc k civilnímu soudu. Podle zprávy o mediální etice v Evropě, vydané v roce 1995 za spolupráce s univerzitou v Tampere, existují etické a redaktorské kodexy už ve třiceti zemích.

Tisková rada

Je další důležitý orgán, který u nás chybí. Závaznost a společenská váha kodexů byla již v roce 1955 v Evropě ve 21 zemích garantována a kontrolována tiskovými radami, které podle zprávy z roku 1995 fungují všude kromě Posrtugalska, Španělska a zemí bývalého Sovětského svazu a bloku. V současné době je situace o něco lepší, tiskovou radu mají i na Slovensku.

Tisková rada je dobrovolně ustanovený samostatný orgán složený ze známých a veřejností respektovaných novinářů, vydavatelů., majitelů sdělovacích prostředků, spisovatelů, právníků specialistů na tiskové právo a soudců. Výjimečně je členem tiskové rady i poslanec či rsortní člen vlády, a to jen tehdy, je-li považován obecně za experta, což znamená, že tuto disciplinu vystudoval a přednášel na univerzitě.

Tisková rada nejen sleduje dodržování kodexů, ale má právo hodnotit a eventuálně i sankcionovat jeho porušování zveřejněním svého názoru, konkrétním označením a návrhem na postih, který je vždy respektován (už také proto, že důležití vydavatelé jsou členy rady a zveřejnění zajistí). Tisková rada ve své práci a výrocích nepodléhá žádné vládní či jiné autoritě, rozhoduje jen podle svého vědomí a svědomí. Její autorita je odvozena z autority jednotlivých členů.

Item

Pokud nezavedeme zmíněné instituce, nepřistoupíme na obecný výklad pojmů, jak jsou vykládány ve staré Evropě, nemůžeme u nás hovořit o veřejnoprávních médiích a platí přezdívka, kterou České televizi dali v Bruselu: parlamentní televize. Podobně všechny výhrady platí I pro veřejnoprávní Český rozhlas. Kdyby u nás byla jasnější pravidla, nebylo by možné, aby člen Rady ČRo, jako to učinil v minulosti Štěpán Kotrba, volal jednotlivým redaktorům či ředitelům stanic a úkoloval je.

P.S.

V úterý minulý týden jsem se zúčastnil spolu s Alexandrem Vondrou (viz jeho blog), Václavem Havlem a dalšími odhalení pamětní desky Pavlu Tigridovi na domě, v němž sídlil jeho časopis Svědectví v Paříži v ulici rue Croix des Petits Chaps číslo 30 v letech 1981 - 1990. Původní úmysl umístit desku v rue de Lodi v Latisnké čtvrti, kde svědectví sídlilo v letech 1960 – 1981, se nepodařil. Připojuji pro zájemce článek, který jsem kdysi o Pavlu Tigridovi napsal.

Novinář Tigrid a žurnalistika po jeho smrti

Pavel Tigrid se ve skutečnosti jmenoval Pavel Schönfeld a pocházel ze Semil v severních Čechách. Jeho rod byl spřízněn se spisovateli Antalem Staškem a Ivanem Olbrachtem. Literární sklony měl evidentně v genech. Už jako středoškolák spoluzaložil v Praze na Zbořenci v roce 1936 Divadelní kolektiv mladých a při studiu na právnické fakultě (maturoval v roce 1936) začal pracovat ve Studentském časopise, kde uveřejnil své první příspěvky. V roce 1939, tedy hned na počátku protektorátu, uprchl na motorce do Londýna, kde začal po krátké době pracovat v BBC, nejdříve jako hlasatel a později jako redaktor rozhlasového programu československé exilové vlády Hlas svobodného Československa. Vedle toho v Londýně vydával spolu s W.Bergrem časopis Kulturní zápisník a v angličtině Review 42.

Do Prahy se vrátil hned v červnu roku 1945, stejně jako brzy přijel po listopadu 1989. Po krátkém angažmá na ministerstvu zahraničí založil a řídil týdeník Obzory a v roce 1946 se stal šéfredaktorem časopisu Vývoj. Když se v roce 1948 nevrátil z reportážní cesty po britské zóně Západního Německa, byla jeho žena Ivanka (která se odhalení desky zúčastnila) nějaký čas vězněna.

Kdysi v Bonnu mně o tom sama řekla: Pavel Tigrit odjel z Československa 17. prosince 1947 jako šéfredaktor Vývoje, tehdy už jediného nezávislého týdeníku v Čechách, aby na vlastní oči viděl lágry, v kterých žili uprchlíci z poražených zemí, tedy Němci z dnešního Polska, Maďarska, Rumunska a Československa. Chtěl napsat autentické reportáže z těchto táborů, které by vyvrátily zideologizované pomluvy Rudého práva. Reportážní cestu si však Pavel Tigrit stále protahoval a svou novomanželku nechal doma. Proč se nevracel, dozvěděla se paní Tigridová 21. února 1948, kdy u nich zazvonili dva mladí pánové, vtrhli do bytu, vrhli se na jediného mužského, který tam byl, a nasadili mu pouta. Teprve potom se zajímali, kdo to je. Ten pán se jmenoval Čermák a bydlel tenkrát u Tigridů v podnájmu, a tak ho pustili. Hledali jejího manžela.

Poplašená paní Tigridová se hned sebrala a navštívila svého známého ministra zdravotnictví pana Adolfa Procházku, znal se s Pavlem Tigridem z exilu, který ji chlácholil slovy: „Neblázněte, děvče, včera jsem hrál s Klémou (myslel tím Gottwalda) karty! Všechno je v pořádku!“ Za dva dny nato Procházka emigroval, usadil se pak v USA a paní Tigridovou zatkli.

Paní Tigridovou po čase pustili, neboť se soud domníval, že ji Pavel Tigrid nechal v Praze záměrně, aby mu podávala zprávy. Paní Tigridová to popírá. Po propuštění byla bedlivě sledována a nejdříve jednou denně, pak jednou za dva dny a nakonec jednou za týden se musela hlásit v Bartolomějské ulici č.4 v Praze na policii. Jakmile se interval prodloužil, zaplatila její maminka jednomu známému četníkovi 100 000 Kčs a ten ji převedl přes hranice do Rakouska. Za čtyři měsíce pak odešel sám s celou šestičlennou rodinou a usadil se v Austrálii. Dvacet let si pak s ním Tigridovi psali.

Tigridovi žili v emigraci nejprve ve Frankfurtu, kde Tigrid založil Pomocný výbor pro uprchlíky z Československa a současně působil ve Výboru pro Svobodnou Evropu, kde se podílel na přípravách vysílání Radio Free Europe - Svobodná Evropa. Od května 1951 se začalo vysílat pod názvem Hlas svobodného Československa. V Mnichovské pobočce Pavel Tigrid sestavil redakci a stal se programovým ředitelem. Jak někteří svědci vypravují, už tehdy, ve svých 34 letech, ale se svými zkušenostmi a charismem působil jako guru, takže ho všichni napodobovali. Když ho jednou přišli jeho redaktoři přivítat na mnichovské letiště po jeho delší služební cestě do Spojených států, vypadali všichni jako on: nechali si narůst stejné vousy. Ředitelem však nebyl v Mnichově dlouho: jen do listopadu roku 1952, kdy pro koncepční neschody se severoamerickým vedením rezignoval. O tomto konfliktu, který se vlastně týkal Ferdinanda Peroutky, odmítal zásadně jako džentelmen mluvit. Manželka Ferdinanda Peroutky Slávka taktně říká: „Byl to klasický konflikt mezi mládím a stářím a pak šlo také o koncepční otázky. Pavel Tigrid chtěl začínat velkoryse, což se Američanům líbilo, Ferdinand Peroutka byl pro skromnější začátky a co nejvyšší kvalitu.“ Od tohoto konfliktu se už nikdy Ferdinand Peroutka s Pavlem Tigridem nesešli. Pavel Tigrid po převozu urny s popelem Ferdinanda Peroutky do Prahy na Vyšehrad, začátkem devadesátých let, promluvil nad jeho hrobem.
V roce 1953 se Pavel Tigrid odstěhoval do Spojených států, kde chvíli studoval na Columbia University a současně přednášel po celých státech o střední a východní Evropě. Posléze se živil jako číšník v irském nočním klubu v Brooklynu. V roce 1955 začal zase pracovat ve Svobodné Evropě v publikačním oddělení a o rok později založil časopis Svědectví, s nímž se přestěhoval v roce 1960 do Paříže, kde také v obci Héricy, v šestaosmdesáti letech 31. srpna 2003 zemřel.

Časopis začal vycházet, jak do prvního čísla Pavel Tigrid napsal: „Tři a půl roku od smrti Stalinovy, tři roky od výbuchu první sovětské vodíkové pumy, více než rok od konference čtyř v Ženevě a tři čtvrti roku od XX. sjezdu KSSS,...aby pomocí Svědectví bojoval za návrat svobody, spravedlnosti a důstojného lidského života.“
Toho se Pavel Tigrid v listopadu 1989 dožil.

Česká žurnalistika po Tigridovi

Při troše zjednodušení si snad můžeme dovolit říci, že by bylo dobré, kdybychonm si uvědomili, že spolu s Pavlem Tigridem bychom se měli nejspíš rozloučit i s jedním způsobem chápání žurnalistuiky.

Éra bojové a ideologické žurnalistiky, které byl Pavel Tigrid výrazným představitelem, je definitivně za námi: Doposud jsme se žurnalistikou obrozovali, prosazovali socialismus, bojovali za svobodu a budovali kapitalismus.

Poslání svobodného tisku a vůbec médií je ale složitější, náročnější a méně nápadné. Svobodný tisk pěstuje rozdíl mezi režimem a vládou. Jinými slovy nezávislá jsou média tehdy, když brání rozdíl mezi vládou a pravidly politické hry, která musí respektovat každý, kdo se jí chce zúčasnit . Nikdy si vláda nesmí přivlastnit tvorbu pravidel hry, proto je moc v demokracii delegována do řady na sobě nezávislých center jako je soudnictví, média, centrální banka, Ústavní soud, občanská sdružení atd.

Naším úkolem je už jen udržovat vysokou informační hladinu ve společnosti, a tím kontrolovat vládu, parlament, prezidenta a soudnictví a souastavně pěstovat u nás zanedbané kritické myšlení. Úkol je to mnohem subtilnější a klade důraz u novinářů na jiné vlastnosti: vysokou kompetenci, odborné vzdělání a soustavnou úmornou rešeršní práci jako základní pracovní metodu. Velká slova pod vlajícím praporem ztrácejí význam, znějí směšně a dutě, ač je samozřejmě stále tu a tam zaslechneme. Jde už jen o soustavné upřesňování pravidel hry a jednotlivých pozic hráčů na hřišti. Novinář musí za každé situace zůstat jako nestranný pozorovatel na tribuně.

Také bychom mohli říci: Po Tigridově bojovné žurnalistice přišel zase čas pro Peroutkovu demokratickou žurnalistiku, kterou definoval v zahajovacím projevu vysílání Svobodné Evropy dne 1. května 1951 takhle: „Komunistická vláda v naší zemi znamená největší pokus, jaký kdy byl učiněn, aby věci byly postaveny na hlavu a aby byl slovům vzat jejich význam. Žalářníci u nás zpívají písně svobody a zřízenci tajné policie přednášejí o humanitě... Budeme se snažit, abychom pojmům a slovům vrátili jejich starý obsah...“ (Rudolf Augstein, první vydavatel zpravodajského časopisu Der Spiegel, se s bojovnou žurnalistikou rozloučil v roce 1962 po tzv. Spiegelaféře a po konci „demokratury“ Strausse a Adenauera.)

Komunistická vláda padla, ale slova, která používáme, mají po padesáti letech diktatur vykradené obsahy. Zásadní otázka dneška tedy zní: Jak můžeme slovům vrátit původní obsah za situace, kdy sto let po Einsteinově teorii relativity, která zavedla do fyziky jako čtvrtý rozměr rychlost, dostala rozměr rychlosti i informace, která často je v současné novinařině důležitější než obsah?